Najít světlo ve tmě

Název: Najít světlo ve tmě

Původní název: Najít světlo ve tmě

Autor: Simona Vlková

Žánr: Biografie

Počet stran: 248

Nakladatelství: Fragment

Mohla bych vám tvrdit, že nejsem vůbec povrchní a Najít světlo ve tmě jsem si chtěla přečíst především kvůli příběhu. Mohla bych to tvrdit, ale nebudu. Pravdou je, že jsem po knize sáhla především kvůli obálce. Ta je sice jednoduchá, ale opravdu zajímavá. Jde o bílé pozadí s nijak nezajímavým fontem písma. Právě na tom pozadí je hlava, která je hodně zajímavě vyplněna, což je právě to, co mě na obálce zaujalo.

Grafika ale nekončí u obálky. Celá kniha je doplněna nádhernými ilustracemi. Některé jsou barevné, pravděpodobně kreslené olejovými barvami. A přijde mi, že jsou některé úplně a některé částečně abstraktní. A jsou opravdu hezké, i když mnohem povedenější jsou černobílé ilustrace, které původně byly kresleny asi tužkou nebo možná uhlem, na kterých je vyobrazena konkrétní osoba.

Přes mou povrchnost bych nikdy nevybírala knížku jen podle obálky. Samozřejmě jsem se mrkla i na to, o čem kniha je a znělo to vážně zajímavě. Navíc jsem si matně na případ, o kterém kniha pojednává, pamatovala z televize.

Najít světlo ve tmě napsala Simona Vlková, matka Báry Vlkové. Ta zemřela na svém maturitním plese a hodně dlouhou dobu byl kolem její smrti mediální humbuk. Pro její matku to bylo velmi těžké období a tak se po roce rozhodla napsat knihu, kde chtěla čtenářům sdělit, jak se po smrti své dcery cítila. Ale jsou tu také vzpomínky na Báru.

Už někdy po třetí stránce jsem si říkala, co to proboha je. Kniha je napsána dost zmateně. Hodně se tu na sebe kupí myšlenky a opakují se pořád dokola, což mi šíleně vadilo. Vůbec jsem se v knize nemohla vyznat. Asi jediná část knihy, ve které jsem se úplně neztratila, jsou Veselé příběhy a závěr. Jinak je tu všechno na sebe naházené bez ladu a skladu.

Musím říct, že nejvíc se mi na knize líbí asi facebookové vzkazy úplně na konci knihy a pak dopisy Barče od jejích kamarádů.  Vzkazy byly výstižné a dopisy… myslím, že o Bářině životě vypovídaly mnohem víc, než autorčiny vzpomínky na Báru.

Je dobře, že autorka Najít světlo ve tmě napsala. Věřím, že jí hodně pomohlo vypsat své pocity na papír. A zároveň chápu, že chtěla sdělit světu, kdo Bára ve skutečnosti byla. Nechtěla, aby ji všichni znali jen jako holku, která umřela na svém maturitním plese.

Zároveň si však myslím, že jí neměla psát rok po Bářině smrti. Smrt blízké osoby, zvlášť když to byla její dcera, člověka ovlivní do konce života. A právě v případě paní Vlkové bych řekla, že se do psaní pustila příliš brzy. Nebo ne do psaní, na vypsání pocitů není nikdy brzy. Podle mě měla knihu vydat mnohem později, aby Bářin příběh dokázala podat světu v upravenější psané podobě.

Kdybych se v knize neztrácela, nemusela bych přemýšlet půl hodiny nad tím, kdo je tohle, kdo tamto a jak jsem se najednou ocitla tady, byla by to pravděpodobně skvělá vzpomínka na Báru. Jenže takhle jsem z knihy akorát zmatená a o Báře toho moc nevím, jelikož jsem se do knihy šíleně zamotala. Takže to jediné, k čemu na knize nemám absolutně žádné výhrady je opravdu jen ta grafická stránka, což je doopravdy škoda.

Za poskytnutí knihy k recenzi  děkuji nakladatelství Fragment.