Proč já jako já?

Když už jsem osvětlila název blogu, tak bych pravděpodobně měla osvětlit i to, proč píšu pod jménem pod kterým píšu. Tentokrát se nebudu věnovat významu, jelikož je asi naprosto jasné, že používám jméno a příjmení, které vlastním ode dne svého narození. Ale možná by vás zajímalo proč. Proč jsem si nevymyslela nějakou přezdívku, jako většina blogerů, ať už v české a slovenské komunitě nebo i jinde ve světě. Nebo se možná mílím, v takovém případě článek klidně přeskočte, ale pokud vás to zajímá, můžete číst dál.

Kdybych se mrkla na nějaký článek, kde by byly rady pro začínající blogery, bylo by tam něco jako vyberte si zapamatovatelnou adresu, zajímavě znějící blog a přezdívku, kterou si lidi lehce zapamatují. Je jasné, že minimálně dvěma z těchto tří věcí jsem se neřídila.

Proč jsem se tedy rozhodla psát pod svým jménem? Rozhodně ne proto, že bych ho nějak milovala. Upřímně své jméno nemám zrovna v lásce, ale bohužel ho už nezměním. Jistě na blogu jsem si mohla zvolit jméno, které by se mi líbilo nebo jsem si mohla vymyslet naprosto šílenou přezdívku, ale já to neudělala.

Řekla bych, že jsem tak učinila především ze dvou důvodů. Dřív mi přišlo, že jenom na blogu jsem to opravdu já. Že říkám své myšlenky a dělím se o ně s lidmi, kteří mi rozumí. Tím neříkám, že by to teď bylo jinak, ale prostě si přijdu sama sebou i v reálném životě. Každopádně mi přišlo, že když jsem to opravdu já, tak bych měla blogovat i pod svým skutečným jménem, aby to bylo moje stoprocentní já.

Nejsem si moc jistá, jestli chápete jak to myslím. Občas jsou moje myšlenkové pochody tak zamotané, že je jen těžko dám do souvislých vět. Ale zkrátka. Tím, že píšu pod svým jménem je všechno skutečné. Mnohem skutečnější, než kdybych psala pod přezdívkou.

A pak je tu druhý důvod. Někdo by si řekl, že když bude psát blog pod svým jménem, tak se o něm hned všichni dozví. Opak je pravdou.

Kdybych psala pod přezdívkou a pak si někdo koho znám spojil blog se mnou, tak by měl blog pozornost o kterou nestojím. Kdežto když píšu pod vlastním jménem, tak se blogem nijak netajím, lidi o něm ví a je jim to jedno, nijak to nekomentují. Což mi, vzhledem k lidem v mém okolí, naprosto vyhovuje. Je to podivné, ale tím, že jsem se naprosto vzdala anonimity je ve skutečnosti můj blog v podstatě anonymní, což mi vyhovuje.

Navíc si takhle desetkrát rozmyslím, než zveřejním něco jen krapet osobního. Ne, že bych osobní věci zveřejnovala častěji, kdybych psala pod přezdívkou. Svého soukromí si vážím opravdu hodně. Ale takhle cokoli v hlavě přefiltruju ještě několikrát a nemůžu se mi pak stát, že ve vzteku napíšu něco, čeho bych pak mohla litovat.

Je jasné, že občas bych takový článek nejradši napsala. Dokonce se mi vždycky sám od sebe tvoří v hlavě, ale nikdy ho nenapíšu. A částečně za to určitě může moje jméno. Pomáhá mi to víc se hlídat. A tak své pocity radši vkládám do povídek, kde se zamýchají mezi vymyšlené pocity hlavních hrdinů a nepíšu deníčkové články, které by pravděpodobně nikoho nezajímali.

Jak to tak vidím, trošku jsem od tématu odskočila, tak už to zkrátím. Opravdu si někdy říkám, jestli jsem neměla radši blogovat pod nějakou přezdívkou, ale vždycky to zavrhnu. Můj blog je součástí mojí osobnosti a mojí osobností je moje jméno. Nemluvě o tom, že ve vymýšlení přezdívek jsem naprosto děsná.