Hněv bohů

Název: Hněv bohů

Původní název: The Throne of Fire

Autor: Rick Riordan

Žánr: Dobrodružné

Počet stran: 352

Nakladatelství: Fragment

Obálka prvního dílu Rudá pyramida byla laděná do červena. Tato je v odstínech světle modré s nádechem fialové. Je to docela velká změna, ale rozhodně ne špatná. Vypadá to pěkně a ještě je to takové uklidňující. I když klidný příběh se v knize opravdu neskrývá. V pozadí jsou také budovy. Podobné byly i na pozadí prvního dílu a já nevím proč, ale tenhle detail se mi šíleně líbí. A v popředí není nikdo jiný než Carter, který bojuje s dvouhlavým hadem.

Rudá pyramida se mi líbila, ale nečetla se mi zrovna lehce. Což je důvod, proč jsem se dostala k Hněvu bohů po víc jak půl roce. Příběh byl sice skvělý, ale prostě jsem potřebovala „chvilku“ pauzu, než se vrhnu na další díl.

Carter a Sadie sice Sutechovi zabránili, aby rozpoutal chaos na zemi, ale jejich boj není zdaleka splněn. Vypadá to, že Apop, had se kterými dlouhé věky bojovala Bastet, se již brzy osvobodí a pokusí se zemi opět uvrhnout do chaosu. Carter a Sadie se proto snaží probudit boha Rea, ale tento úkol není vůbec jednoduchý. Ale mají na své straně učedníky, svého strýce Amose a pár bohů. Bohužel jde po nich čím dál tím víc lidí, mágů i bohů.

Stejně jako předchozí díl je Hněv bohů psán formou přepisu zvuku z nahrávek, které nahrávají hlavní hrdinové Carter a Sadie. Ve vyprávění se střídají vždycky po dvou kapitolách. A v příběhu jsou v závorkách poznámky, které nesouvisejí s příběhem, ale říkají si je postavy mezi sebou, což se mi opravdu moc líbí. Je to takové ozvláštnění.

Opět jsem se do knihy nemohla vůbec začíst. Přesto, že byl příběh napínavý, mi přišlo, že je to podáno hrozně nudně. Dokonce jsem při čtení několikrát usnula. Takhle to bylo zhruba do poloviny knihy. Pak tenhle problém jako zázrakem zmizel a kniha mě chytla. Takže zatímco jsem první polovinu přelouskávala asi týden, druhou jsem měla přečtenou za den. Nejspíš to má něco společného s tím, že v druhé polovině bylo mnohem více akce.

V prvním díle byl Carter slušný, uhlazený, klidný, moc se do ničeho nemontoval. Sice se jeho osobnost nezměnila nějakým drastickým způsobem, ale je jiný. V tomto díle se mi zdá takový trochu víc uvolnění. Chová se víc jako teenager… tedy jako teenager, který zachraňuje svět, k čemuž je potřeba velká dávka odvahy, kterou má. Ale je trošku roztržitý. Na záchranu světa se tak úplně nesoustředí.

Sadie je odvážná, zvědavá a naprosto zblázněná do Anupa. Ale chvílemi se podle mě chovala naprosto nesmyslně, nedokázala si seřadit priority. To co bylo naprosto nepodstatné, řešila mnohem víc, než blížící se konec světa. Naštěstí se nakonec vzpamatovala, ale i tak mě tím dost naštvala.

Bastet, kočičí bohyně, se v tomto díle bohužel tolik nevyskytovala. Ani se z nenadání neobjevovala a nemizela, jelikož plnila důležitý úkol. Právě díky tomu zde byla jasně vidět její odvaha, které má Bastet snad nekonečně… stejně jako lásky k mlíčku a rybičkám.

Bes je bůh trpaslíků, a když chce, umí budit pořádnou hrůzu. Když už nepouští hrůzu, tak se aspoň chvíli tváří trochu nevrle. To mu ale nikdy dlouho nevydrží. I přesto, že dokáže vystrašit kohokoliv a cokoliv, je to takový fajnový bůh, který všechny kolem neustále přivádí do rozpaků.

Jestli jsem si myslela, že se Anup v Rudé pyramidě vyskytoval málo, tak tady se vyskytuje extra málo. Což mě opravdu mrzí, jelikož je to můj oblíbený egyptský bůh. Bohužel se vždycky objevil až po té, co Sadie a Carter všechno vyřešili, ale i tak jim vždycky velmi pomohl. Pořád je příšerně tajemný, ale na to, že je to bůh smrti nepůsobil vůbec hrůzostrašně.

Hněv bohů se mi líbil mnohem víc než Rudá pyramida. Příběhy obou knih jsou krásné, ale první díl se mi nečetl vůbec dobře, kdežto od druhé poloviny Hněvu bohů jsem se nemohla odtrhnout. A myslím, že teď už nebudu čekat dalších osm měsíců, než si přečtu závěrečný díl. Jen doufám, že se tentokrát začtu do knihy hned u první kapitoly.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Fragment.