Název: Jen jeden den
Původní název:
Spisovatel: Gayle Forman
Žánr: Román
Počet stran: 352
Nakladatelství: Yoli
Na
první pohled vidíme krásnou obálku. Je skvěle vystínovaná a dívka na ní
vypadá, jako kdyby hledala odpovědi, přesně jako hlavní hrdinka. Také
se mi velmi líbí nápis vlevo. Skvěle to doplňuje jak obálku, tak knihu.
Název knihy je napsán pěkným fontem, ale nechápu, proč je poslední slovo
zdůrazněno červeně. Možná proto, že je důležité. Jenže červená se k té
obálce naprosto nehodí. Kromě toho mohl být vybrán i lepší font na jméno
autorky.
Tohle
je jedna ze dvou knížek, které jako první vydalo nakladatelství Yoli.
Byla jsem tedy opravdu zvědavá, jaké nakladatelství vydává knihy a první
se mi do ruky dostala právě tato.
Výjimečně
jsem věděla, o čem kniha bude, což se moc často nestává. Většinou sáhnu
po knížce, která mě upoutá názvem nebo obálkou aniž bych zjistila o čem
přesně je. A také jsem četla pár ukázek z facebooková stránky Yoli.
Takže určitou představu jsem měla.
Na
to jak velké jsem od knihy měla očekávání, myslela jsem, že jí vyhodím z
okna. Což jsem bohužel nemohla, protože byla z knihovny. Vážně nevím,
jak je to možné, ale z těch 350 stran mě bavilo číst akorát těch
posledních padesát. Asi je to tím, že na posledních stranách se toho
semlelo opravdu hodně. Jenže i předtím to bylo dějově zajímavé, ale číst
mě to nebavilo. A já začínám mít silný pocit, že to bylo chováním
hlavní hrdinky.
Allyson
se chystá na vysokou školu. Ale než tam nastoupí, potká Willema, který
ji na jeden den vezme do Paříže. Nic víc Allyson nechce, jen tenhle
jeden den. Jenže druhý den Willem nikde a Allyson zůstává v Paříži sama.
Rok po této události se vrací znovu do Paříže, aby zjistila, co se
tenkrát stalo. Proč ji tam nechal samotnou.
Allyson
měla hnědé vlasy a postupem času měla celkem tři účesy. Byla to ta
postava, která člověku příšerně leze na nervy. Vůbec jsem nechápala její
chování. Skoro celou knihu se chovala jako naprostá husa a neuměla říct
svůj názor. Něco jí vadilo, něco nechtěla, ale ona to prostě neřekla.
Radši předstírala, že dělá to, co má dělat, aby byly všichni kolem
spokojení. Ne jednou jsem měla chuť jí vrazit pár facek, aby se
probrala. Ale ke konci knihy už díky bohu pomalu dostávala rozum.
Holanďan Willem
s tmavýma očima a vlasy jako sláma. Umíte si takovou kombinaci
představit? Já tedy moc ne. Ale zpět k tématu. Willem se tu nevyskytoval
celou knihu, ale i tak jsem poznala, že to je pohodář. S ničím si
nedělá hlavu a čeká, co mu život přinese. Důvěřuje osudu. Právě tímhle
mi byl sympatický. Nestresoval se, věřil, že všechno nakonec nějak
zvládne.
Část
knihy se odehrává v Paříži, kterou dle mého názoru prolétnete takovou
rychlostí, že si ani neuvědomíte, že se tam odehrával. A pak převážně na
Allysonině vysoké škole, která na mě působí neutrálně. Nebyla tam
popsána dost na to, abych věděla, jestli působí příjemně nebo spíše
naopak. Každopádně ale podle mě byla velmi zajímavá, co se týká
předmětů, které tam byly nabízeny.
Musím
říct, že jsem byla knihou zklamaná. Čekala jsem mnohem víc a nedostala
jsem to. Nebýt toho konce, nejspíš bych o knize už v životě nechtěla
slyšet, ale díky tomu konci bych si hrozně ráda přečetla i druhý díl.
Ten podle anotace bude asi to samé z pohledu Willema. Popravdě doufám,
že tam bude něco navíc a dozvím se, konec příběhu. A snad mě bude její
četba bavit mnohem víc než u téhle.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za krásný komentář :)