Vzkaz v láhvi

Název: Vzkaz v láhvi
Původní název: Message in Bottle

Spisovatel: Nicholas Sparks

Žánr: Román

Počet stran: 295

Nakladatelství: Baronet

Jestli se nepletu, je toto filmová obálka a už se dost podobá obálkám od Ikaru. Ale pořád to není ono. Je to lepší než třeba obálka u Nezapomenutelné cesty, ale ne o moc.

Moc dobře jsem věděla, jak kniha skončí. A přesto, že tohle jsem věděla u všech Sparksových knih, které jsem doposud četla, tak do téhle se mě právě kvůli tomu, že jsem konec znala, nechtělo. Popravdě nemám tušení proč, ale její četbu jsem pořád odsouvala.

Asi prvních stopadesát stránek jsem se opravdu dost nudila. Do toho čtení jsem se musela spíše nutit, než že bych to četla ráda. Popravdě nevím proč. Když se na to dívám zpětně, nebyl ten začátek nijak špatný. Jen se mi zdálo, že je to zbytečně zdlouhavý a komplikovaný a nereálný. Nudila jsem se. Pak už mě to začalo bavit. Nejspíš to bylo tím, že už tam konečně byla nějaká akce, něco se tam dělo. Už to nebyly ti divné neslané nemastné řádky.

Theresa najde na dovolené vzkaz v láhvi, který vyplavilo moře. Theresa neodolá a dopis si přečte. Je nádherný a tak zatouží Garetta, který ho napsal své zesnulé ženě. Po nějaké době ho opravdu najde a vydá se za ním, aby ho poznala. Co čert nechce, zamiluje se do něj. Jak už to bývá, v cestě jim stojí několik překážek. Mezi nimi jsou právě i vzkazy v láhvi.

 

Theresa je nejistá, hodně nejistá. Klade si spoustu otázek. Na všechno pohlíží z padesáti stran a není divu, když je novinářka. Vždycky jedná s čistými úmysly, i když se to občas trochu zvrtne.

Garrett je milující a věrný. Chvílemi mi přišlo, že dělá z komára velblouda. Ale je to kladná postava a jeho chování je ukázkové.

Wilmington působil přímo pohádkově. Moře, lodě, obchůdek s potápěčským vybaveným a místní restaurace. Boston je velké město, takže ani trochu klidu. Ale nevypadalo to tak hrozně. Ovšem Wilmington je mnohem lepší.

Byla jsem zklamaná koncem. I když jsem věděla, že to tak skončí, stejně mi to přišlo líto. Nebylo fér, že kniha skončila tak, jak skončila. Ale svým způsobem byl konec knihy jen Sparksovým podpisem.

Přiznám se bez mučení, že jsem nikdy film neviděla celý. Viděla jsem jen konec, protože když ho dávaly, neuvědomila jsem si, že je od Sparkse, a ten konec mě nezaujal na tolik, abych se na něj podívala znovu. Nemohu tedy posoudit, co je lepší.

Ráda bych ale knihu porovnala s jinou knihou. Konkrétně s knihou Milý Johne od stejného autora. Když jsem četla Vzkaz v láhvi, chvílemi mě napadalo, že si to je podobné. Protože ten motiv mi opravdu přišel dost podobný. Dějově se to možná naprosto lišilo, ale v těch malinkých nepatrných detailech jako vztah na dálku a dopisech si to bylo podobné.

Nemám v plánu se ke knize vracet. Nebyla špatná, ale ze začátku mě hodně nudila. K tomu ten konec a navíc se mi zdá, že celé knize chyběl akční náboj, který mají jeho ostatní knihy. Je to fajn, ale nic co bych chtěla opakovat.