Případ pohřešovaného Francouze

Poté co Arrowood přišel o své místo v novinách se stal soukromým detektivem. Bohužel se mu poslední dobou zakázky moc nehrnou. Všichni jsou nadšení ze Sherlocka Holmese a Arrowooda berou jen jako jeho kopii pro chudé. Detektiv Arrowood však není vůbec jako Sherlock Holmes. Podle něj je Sherlock šarlatán, který má zkrátka jen štěstí. Na rozdíl od něj se Arrowood nesnaží číst z důkazů, které by šli vyložit desítkami různých způsobů, ale čte v lidech.

I přesto, že nemá právě možnost si vybírat, není nadšený, když ho navštíví žena, která hledá svého pohřešovaného bratra. Je totiž velmi pravděpodobné, že její bratr vůbec není pohřešovaný a pouze se vrátil do své rodné Francie. Nakonec se ale spolu se svým spolupracovníkem Barnettem rozhodne případ přijmout. S postupem vyšetřování se však zprvu jednoduchý případ zamotává a na povrch vyplouvá mnohem víc lží, než je zdrávo.

Ačkoli si hlavní hrdina celou knihu stěžuje na Sherlocka Holmese a neustále zdůrazňuje, že není jako on, tak je na první pohled jasné, že Arrowood je inspirován právě Sherlockem Holmesem od Arthura Conana Doylea. Už vlastně to, že je příběh napsaných v ich formě a vypráví ho Arrowoodův spolupracovních Barnette na to odkazuje. Samotný styl psaní Micka Finlayho je podle mě skvělý. Dokonce se také trochu podobá stylu psaní A. C. Doylea, ale přijde mi mnohem čtivější.

Mám ráda komplikované děje, u kterých se nakonec ukáže, že nic není takové, jak se zdá. Přesně takový tenhle příběh je, ale chvílemi mi přišel možná až trochu moc komplikovaný, skoro překombinovaný. Bylo to ale skutečně jen chvílemi. Většinou mi to přišlo neskutečně zajímavé a napínavé. Navíc jsem díky tomu neměla až do konce nejmenší tušení, jak Arrowoodův případ dopadne.

Kromě případu se v knize ale také řešily osobní životy Arrowooda, Barnetta a v souvislosti s nimi i jejich blízkých. Vždycky je skvělým zpestřením, když do detektivní zápletky prosákne život a v tomhle případě to bylo stejně originální jako příběh. Pokud něco, tak bych možná uvítala, kdyby se to v knize probíralo ještě o trochu víc.

Autor si dal na popisu postav opravdu záležet. Hodně času věnoval tomu, aby je popsal vzhledově, ale neopomenul ani povahovou stránku. I tak se v knize vyskytly postavy, které si byly buď hodně podobné, nebo autor z určitých důvodů nemohl odhalit některé jejich povahové rysy. Právě těchhle pár postav se mi dost pletlo. Naštěstí se to ale netýkalo žádné hlavní postavy, jen několika vedlejších, které se v knize nezdržely natolik dlouho, aby to působilo nepřekonatelné potíže.

Detektiv Arrowood má podle mě pár chybek, ale jsou to doopravdy jen drobnosti, které knize na kvalitě moc neubírají. Je to opravdu krásná kniha, která se podle mě bude líbit všem milovníkům detektivek a především pak Sherlocka Holmese.