Serafína - Příběh draků

Název: Serafína – Příběh draků

Původní název: Seraphina

Spisovatel: Rachel Hartman

Žánr: Fantasy

Počet stran: 352

Nakladatelství: Fragment

Obálka mi nepřijde ošklivá, hlavně proto, že je na ní hodně modré barvy. Ale přesto není ani nijak skvělá. Vyobrazení Serafíny a draka na obálce se sice skvěle hodí k ději, ale spolu s názvem knihy přes celý střed to působí dost přeplácaně. Navíc si nemyslím, že je dobrý nápad citovat na obálce Christophera Paoliniho. Možná je tam, aby to přilákalo pozornost, ale daleko víc, by se hodil na zadní stranu.

O dracích jsem četla hodně málo knih, abych byla přesnější, tak jednu sérii a navzdory očekávání to nebyl Odkaz dračích jezdců (to mám samozřejmě v plánu co nejdřív napravit), ale Drakie. Díky ní a také díky tomu, že dračí tématika se v knihách moc nepoužívá, jsem dostala chuť na další dračí knihu.

Anotace toho moc neřekla, ale po přečtení pár recenzí jsem předpokládala, že by Serafína mohla být podobná již zmíněné Drakie. Když k tomu ještě přidáte pochvalu od Christophera Paoliniho, čekala jsem opravdu hodně.

V zemi zvané Gored žijí draci a lidé v míru. Tedy aspoň zdánlivě. Nikomu toto spojenectví není po chuti a když umře lidský princ je jeho smrt přičítaná drakům, kvůli tomu, jak umřel.  Mír je tedy ohrožen a vypadá to, že jediný, kdo může lidi a draky usmířit je Serafína. Má totiž tajemství, které by se ani jednomu z národů nelíbilo. Ale dokáže díky svým schopnostem najít pravého vraha?

Nejdříve jsem se do knihy vůbec nemohla začíst, za což může částečně asi i to, že jsem se v prvních kapitolách musela seznámit s novou zemí a novými postavami. Když jsem se ve fungování Goredu a postavách zorientovala, četla se mi kniha už trochu lépe. Jenže styl psaní mi prostě nesedl. Nebylo na něm nic špatného, ale byly tam dlouhé popisy a části, kde někdo něco vyprávěl bez přímé řeči a právě v tom jsem se občas i ztratila. Prostě se kniha nečetla tak hladce, jak bych chtěla.

Serafína se snaží být spravedlivá. Když neví ještě, kdo za co mohl, neobviňuje. Za což určitě může její tajemství. Ale popravdě mi připadá najednou odvážná a ustrašená. Vím, že je nesmysl, aby jednoho člověka definovaly dvě protiřečící slova, ale mně to tak prostě přijde. Proto je asi dobře, že je hudebně nadaná.

Lucian je asi nejsympatičtějští postava v celé knize. Přišlo mi, že na rozdíl od jiných lidí to má v hlavě srovnané, ví co je důležité a co ne. Navíc je docela šarmantní.

Glisselda je sice princezna, ale nemá typické princeznovské manýry. Je chytrá a ohleduplná, nezajímá se jen o to, kdo je na světě nejkrásnější a jak se vysmívat lidem, kteří nejsou královského původu.

Orma není ten nejmilejší člověk na světě, vlastně díky své dračí podstatě nechová zrovna moc citů. Ale i přesto má něco do sebe. Přijde mi, že se snaží pochopit lidský svět a chovat se jako člověk, už kvůli Serafíně.

Gored je opravdu zajímavá a jedinečná země. Stejně jako u většiny mýtických zemí je jakoby zasazena do středověku. Nevím proč, ale takové země mám nejradši. I když bych ve středověku nikdy žít nechtěla, něco mě na knihách odehrávajících se ve „středověku“ láká.

Ačkoliv se Serafína líbí i samotnému Christopheru Paolinimu, nemyslím si, že jí to přinese velkou slávu. Draci jsou málo používané téma, takže tu jistá šance je, upřímně fakt musím říct, že Odkazu dračích jezdců nikdo místo na výsluní nevezme.

Serafína není špatná. Je to nový a originální nápad. Ale mám jednoduše problém se stylem psaní a orientací se v ději a postavách. Je sice pravdou, že na konci knihy je slovníček a seznam postav, ale moc velká pomoc to není. Chtělo by to trochu lépe promyslet a napsat čtivěji. Ale i když je to psáno, tak jak je, jsem zvědavá, jak bude příběh Serafíny pokračovat. Určitě si tedy přečtu druhý díl, ale až někdy v budoucnu.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Fragment :)