Název: Zápisník jedné lásky
Původní název:
Spisovatel: Nicholas Sparks
Žánr: Román
Počet stran: 159
Nakladatelství: Ikar
Bohužel
jsem nečetla knihu, kde byla ta krásná nová filmová obálka, ale měla
jsem nějakou starší, kde ta obálka byla děs a hrůza. Byla celá v
červeném a v rohu tam měla ženu. Vážně by mě zajímalo, kdo tak příšernou
obálku vytvořil. Ukázala bych vám ji, ale bohužel jsem ji nenašla…
každopádně budu hodnotit tu, kterou jsem měla nikoliv tu, kterou vidíte
nahoře, protože ta je opravdu nádherná.
Dřív než dojdu k samotné knize, ráda bych se zmínila o původním názvu The notebook
(Zápisník). Tedy líbí se mi jak český, tak anglický název, protože jsou
vlastně na stejném principu. Jenže ten anglický je tak jednoduchý až je
krásný a vlastně se mi líbí mnohem víc než ten český, i když oba jsou
skvělé.
Zápisník jedné lásky
je asi nejznámější kniha od Nicholase Sparkse. Což je také jeden z
důvodů, proč jsem se rozhodla si ji přečíst. A pak v každém druhém
seriálu, filmu nebo dokonce i knížce se hlavní hrdinky chtějí přečíst
(nebo se podívat) Zápisník jedné lásky a mě zajímalo, co na to všichni
mají.
Jelikož
dřív, než se mi dostala kniha do rukou, dávali v televizi její filmové
zpracování, už jsem věděla, do čeho jdu a to očekávání nebylo zrovna
vysoké.
V
roce 1946 se Noah vrací do Jižní Karolíny. Vzpomíná na Allie se kterou
před čtrnácti lety strávil léto a kterou stále miluje. Bohužel ale nemá
tušení, kde je jí konec a tak jediné, co ho po celé dny provází, jsou
vzpomínky na ní. Ale i Allie myslí na Noaha, proto se nakonec znovu
potkávají.
Četlo
se to dobře. Nic tam nedrhlo, žádné nudné pasáže a navíc to mělo jen
150 stran, takže to bylo během dne přečtené. A abych nezapomněla, kniha
byla psána z Noahova pohledu a střídala se tam minulost s přítomností.
Allie
nebyla v jádru špatná, ale byla až moc poslušná. Poslouchala, co jí kdo
řekl skoro bez námitek a nebojovala o to, co chtěla. Jako by si
myslela, že se všechno vyřeší mávnutím kouzelného proutku. Svým způsobem
byla naivní.
Noah
je tvrdohlavý a vytrvalý. Ale i tak se spokojil s prohrou, aniž by
zjistil, jestli doopravdy prohrál, takže možná že ne až tak vytrvalý.
Minulost se odehrává v Jižní Karolíně, kde to působí naprosto idylicky, skoro bych se tam chtěla přestěhovat.
A přítomnost se odehrává nejspíš v domově pro důchodce, kde na vás působí beznaděj a je to opravdu hodně depresivní místo.
Stejně
jako z filmu jsem zklamaná a tak se ptám, co na tom všichni mají? Mě
ten děj jednak přijde hrozně jednoduchý a následně neoriginální. Opravdu
netuším, jak to všichni můžou milovat.
Evidentně
se to líbí většině dívek a klukům to leze na nervy. V tomto případě se
jim ani nedivím. Každopádně si to rozhodněte sami. Ten příběh je možná
milý, ale neskutečný.
Nad příběhem jsem se zamyslela a to mě dostalo do dost depresivní nálady. Zápisník
nám v podstatě říká, že pokud něco skončí dobře, ještě to není konec. A
teď možná budou trochu spoilery, takže kdyžtak přeskočte na další
odstavec. Hlavní hrdinové se dočkali šťastného konce, ale nakonec to
stejně skončilo špatně. A tohle je to na co nikdo z nás nemyslí, protože
jinak bychom se deprese nezbavili. Ale tady to na mě přímo křičelo.
Oproti
ostatním Sparksovým dílům je ta kvalita o dost horší. Ostatní jsou
podle mě promyšlenější a reálnější. Tohle je jako necháme to náhodě, ta
to za nás vyřeší.
A
stejně tak je kniha horší i oproti filmu. Film byl sice taky dost
urychlený, ale mnohem méně než kniha. Bylo to v něm rozebíráno víc do
detailů.
Kniha
nebyla špatná, ale deprimovala mě. Vracet se k ní už opravdu nebudu.
Ale pořád mě trápí jedna otázka. Co na tom všichni mají?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za krásný komentář :)