Pages

Secrets of Lonely Wolf - 18.Kapitola



"Vážně si myslíte, že máte šanci proti několika stům vlků?" zahřímal můj otec.
"To jste celí vy. Myslíte, že množství je zásadní, ale to se mýlíte. My máme moc. Moc našich předků a nemáme nejmenší problém s tím, abychom vás smetly z povrchu zemského. Viníci musí být potrestány." Jakmile to dořekla, vrátila se k Thaliině mučení.

Nikdo z nás na nic nečekal a vrhnul se k čarodějkám. Jenže jsme v půli cesty padli na kolena. Ozvala se příšerně ostrá bolest hlavy. Každý chlup na mém těle stál hrůzou a šokem. Nevěděl jsem co se to děje, ale věděl jsem, kdo to dělá.
"Da liberatatis lupos, liberare illum ab sanet. Da liberatatis lupos, liberare illum ab sanet. Da liberatatis lupos, liberare illum ab sanet." Slyšel jsem blízko říkat Davinu, která neustále zvyšovala hlas. Nevím, co to bylo, ale pomáhalo to. Pořád jsem cítil tu ukrutnou bolest, ale už jsem byl schopný zase se postavit na nohy a nejen já.

Bolestivě pomalu jsme se vydali k Thalii, zatímco se Davina překřikovala se svým covenem. Nevím, kde brala sílu, ale bylo mi jasné, že jim dlouho odolat nedokáže. Její hlas neustále slábl. A my jsme byly moc daleko.

Bolest se neustále zvyšovala, až mě přemohla. Už jsem nemohl dál. Davina, pořád mumlala svoje zaříkávadlo, ale už to nepomáhalo. Zeslabovaly nás čarodějky, úplněk i nepřirozená Thaliina proměna neproměna.

Probral mě až několikanásobní výkřik. Silou vůle jsem otočil hlavu a uviděl Jacksona stát nad mrtvou čarodějkou, která ohrožovala Thalii. Nevím, jak se mu povedlo odolat kouzlu déle než nám, ale povedlo se mu to.

Po chvíli šoku začaly čarodějky opakovat kouzlo, které nám působilo bolest, čím dál tím hlasitěji. Neměli jsme dost síly na to, zůstat v lidské podobě, proměnily jsme se ve vlky. Jenže ta bolest byla ve vlčí podobě mnohem víc nesnesitelná, než v lidské. Už jsem nemohl nic dělat, byl jsem bezbranný.

"Tohle nevzdáme." uslyšel jsem Davinu a ucítil, jak se dotkla mé tlapy.
"Vím, že to bolí, ale soustřeď se. Soustřeď se na svou vlkodlačí sílu a řekni ostatním, aby udělali to samé. Prosím, sama to nezvládnu."

Nejsem si jistý, jak jsem to vlastně dokázal, možná nějaký pud sebezáchovy, ale nějak jsem dokázal zavýt a sdělit smečce, co po nás Davina chce.

"No tak Isaacu, neztrácej vědomí. Potřebuju vás. Soustřeď se." Mluvila na mě jakoby zdálky. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil soustředit. Držel jsem se toho kousku naděje, co jsem v sobě měl, ale čím dál víc jsem se propadal do temnoty. A pak jsem uslyšela Davinin hlas.
"Potestas legisfera destruere malum hic viget. Erue eos, qui innocentes sunt. Potestas legisfera destruere malum hic viget. Erue eos, qui innocentes sunt."

Nevím, co to bylo za kouzlo, ale najednou jsem necítil vůbec nic. Žádná bolest a byl jsem opět v lidské podobě, v docela choulostivé situaci. Ale to jsem neřešil. Čarodějky byly pryč, nevím, co se s nimi stalo, ale Davině se nějak povedlo je zničit.

Otočil jsem se na ní, jenže ona už vedle mě nestála. Byla zhroucená na trávě a tekla jí krev z nosu. Rychle jsem k ní přispěchal, ale neměl jsem šanci jí pomoci. Něco mě odhodilo na druhý konec hřbitova.

"Vážně jste si mysleli, že nás kouzlo jedné ubohé čarodějky zničí? Možná nás oslabilo, ale pořád jsme mnohem silnější, než vy."

Cítil jsem, že mi ten náraz zlomil žebro, ale bylo mi to naprosto jedno. Davina umírala a nebyla jediná. Půlka našich smeček na tom byla špatně. Musel jsem něco udělat, musel.

Proměnil jsem se do vlčí podoby. Možná, že nám úplněk ubírá sílu, když jsme v lidské podobě, ale ve vlčí nám ji naopak dává. Sice nemáme tolik možností, jako když jsme lidé, ale musím něco udělat. Nemůžu je nechat umřít. Nemůžu nechat umřít Davinu.

Rozběhl jsem se a skočil po jedné z těch čarodějek. Nepřemýšlel jsem a rozpáral jí hrdlo. Pak jsem ucítil, jak ostatní namířily veškerou sílu, kterou měli, na mě. Bylo to příšerné. Stokrát horší než předtím. Věděl jsem, že tentokrát to už nezvládnu. Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak se k čarodějkám zezadu blíží další členové smečky.

Pomalu jsem se začal probírat. Ostré světlo mě šimralo pod víčky. To nemohl být měsíc, ani o úplňku není tak jasný. Rychlostí blesku jsem otevřel oči a zjistil, že už je dávno den a já rozhodně nebyl na hřbitově. Byl jsem v Jackově sídle, ve svém pokoji.

Chystal jsem se vstát z postele a zjistit, co se stalo. Jenže jsem se ani nedokázal pořádně zvednout. Úplně jsem zapomněl na ta zlomená žebra. Navíc mi připadalo, jako kdybych měl tu nejkrutější kocovinu ze všech. S povzdechem jsem padl zpátky do polštářů.

Pravděpodobně jsem musel usnout nebo omdlít, jelikož když jsem znova otevřel oči, byla už zase tma a vedle mé postele seděl můj otec.

"Tati?" zamumlal jsem
"V pořádku synku. Máš pár zlomených žeber a otřes mozku, ale za pár dní to bude v pořádku."
"Davina?" zeptal jsem se vyděšeně, když jsem si vzpomněl, v jakém stavu jsem ji viděl naposledy.
"Bude v pořádku. Naší ochranou vyčerpala veškerou svou energii a to má u čarodějek své následky. Ale dostane se z toho, jen jí to bude trvat trochu déle než tobě."
"Kde je?"
"V bezpečí a to je jediné na čem záleží."
"Takže jsme vyhráli?"
"Díky tobě. Dal si nám šanci se k těm čarodějkám přiblížit a zbavit se jich. Jediný, kdo z jejich covenu přežil je Davina.
"Hayley organizuje záchranou výpravu pro unesené. Těch tunelů je tam evidentně mnohem víc, než bych čekal, když nám Davina nemůže pomoct, musejí se prohledat všechny. Mezitím Jack domlouvá příměří s ostatními coveny. A nejen to, chtějí uzavřít společenství a zničit upíry, kteří tenhle celý zmatek způsobili. Všechno bude v pořádku."
"Promiň, že jsem tě do toho zatáhl," řekl jsem a chtěl se posadit.
"Pomůžu ti." Natáhl ke mně ruku a já ji přijal.
"Víš, neschvaluji, žes odešel z domova, ale pravdou je, že kdybys to neudělal, nejspíš by už nikdo z Jackovy smečky, našich přátel, nežil."
"Asi teď budeš chtít, abych se vrátil domů, co?"
"Jistě, že tě chci doma, ale jsem si zatraceně jistý, že bys zmizel jen, co by přistálo letadlo. Navíc to vypadá, že ti New Orleans svědčí. Čarodějka sice není úplně nejlepší volba, ale rozhodně není zakázána. Zasloužíš si šanci na štěstí."
"Jak víš…?"
"I kdybych to už dávno nevěděl, tak je ti to vidět v očích. Navíc, neptal ses na mámu, na Lydii ani na Jacksona. Ptal ses na ni."
"Jsem hrozný syn, jsou v pořádku?" vyděsil jsem se.
"Už jsem řekl, že jsou všichni v pořádku. Tvá matka ani Lydie neutrpěly ani škrábnutí. Jackson je na tom trochu hůř, ale pořád mnohem lépe než ty. Jack ho nemůže dostat od Thalie.
"Vlastně až na tebe a Thalii jsou všichni v pořádku. Nabrali trochu síly a skoro všechna zranění se zahojila, jen jsou pořád ještě vyčerpaní. Tvoje čarodějka nás zachránila. Nemám sice nejmenší tušení, jak se jí povedlo využít naší vlkodlačí stránku na znásobení své moci, ale podařilo se jí to, což je to hlavní. Ty a Davina jste všechno zachránili."
"Chtěl bych za ní," vyhrkl jsem.
"Vždyť se sotva posadíš."
"Když jsem se zlomeným žebrem dokázal zabít čarodějku, dokážu k druhé dojít… s tvou pomocí."
"Jenže teď máš těch zlomených žeber několik. Ale počítal jsem s tím, že jí budeš chtít vidět. Je naproti v Jacksonově pokoji. Pomůžu ti."
"Děkuju." Usmál jsem se a s jeho pomocí se postavil na nohy a pomalu kráčel ke dveřím. Procházka růžovou zahradou to opravdu nebyla. Co bych teď dal za trochu adrenalinu.
"Když o tom tak přemýšlím, tvoje matka by tě ráda viděla. Nechceš jít nejdřív za ní?" hodil jsem na něj pohled alá velký zlý vlk. Chtěl jsem vidět mámu a vlastně i Lydii a všechny přátele ze své i z Jackovi smečky, ale nejdřív jsem musel vidět Davinu.
"Já si to myslel, tak pojď. Ale jestli tu strávíš víc jak dvě hodiny, počítej s tím, že si pro tebe máma přijde a pravděpodobně tě před tvou přítelkyní ztrapní."
"Není to moje přítelkyně… bohužel."
"O tom teď už opravdu pochybuju, synku," zasmál se a strčil mě do dveří Jacksonova pokoje.

Tam ležela Davina, spala. Vypadala tak krásně a to i přes všechny modřiny, které jsem na ní zpozoroval. Přidržoval jsem se zdi, opatrně jsem došel až k ní a přitáhl si k posteli židli.

Vzal jsem Davinu za ruku a přál si, abych jí mohl pomoci. Abych ji nějak dokázal vrátit energii, kterou spotřebovala kvůli nám a abych ji dokázal předat svojí hojící schopnost. Ale nemohl jsem. Tak jsem jen sklonil hlavu a poslouchal tlukot jejího srdce.

"Jsem tvoje přítelkyně, pokud o to teda stojíš," zamumlala najednou.
"Ty nespíš?"
"Jak se to vezme. Šíleně mě vyčerpává být vzhůru, ale spát také nemůžu. Jsem spíš v takovém polospánku."
"Čarodějnická věc?"
"Čarodějnická věc. Tak co, stojíš o mě?"
"O všemocnou čarodějku, která mi zachránila zadek? Kdo by o ní nestál?" usmál jsem se, ale už mě nevnímala. Pravděpodobně doopravdy usnula. Nebo něco podobného, kdo ví.

1 komentář:

  1. Krásná kapitola, jsem ráda, že vyhráli a že jsou skoro nezranění.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za krásný komentář :)