Pages

Secrets of Lonely Wolf - 16.Kapitola



Štve mě, jak si Jack nechává všechny informace pro sebe. Dobře, nejsem členem téhle smečky, ale riskuji pro ně svůj krk. To by ho zabilo, kdyby mi řekl, co si myslí? No dobře, riskuju ho z vlastní vůle. A vlastně to ani není risk, spíš schůzky s hodně zajímavou holkou. Která mě chce nejspíš mrtvého, ale to je vedlejší.

Takhle mele něco o úplňku a o docích, ale co to má všechno znamenat, to neřekne. Sakra jak mám od Daviny něco zjistit, když nevím, co přesně mám hledat. Jak mám něco zjistit, když s ní zapomínám na zbytek světa? Jsem prostě v háji. Kéž by nebyla ta špatná, ale ona je a já na to nesmím zapomenout. Musím zjistit, kde jsou naši přátelé.

S povzdechem jsem se skácel do postele. Pravděpodobně je se mnou něco hodně špatně. Proč se mi vždycky musí zalíbit holka, kterou bych měl nenávidět? Začínám mít pocit, že bych byl mnohem radši člověkem, pak by nic z toho nebylo a já bych mohl být s kýmkoliv, s kým bych chtěl.

Z mých úvah o Davině a nedostatku informací mě vytrhlo zvonění. Bezděčně jsem se usmál, jakmile jsem viděl na displeji Davinino jméno. Opravdu jsem v háji.

„Ahoj, krásko. Povinnosti vyřízeny?“

„Ahoj. Jo všechno hotovo. Já… promiň, že jsem byla tak uspěchaná, teta potřebovala akutně pomoct.“

„To je v pořádku. A s čím si jí vlastně pomáhala?“

„Ale, znáš to. Nechci tě unudit zbytečnými detaily. Spíš jsem s tebou chtěla mluvit o tom zítřejším obědě.“

„Nechceš to zrušit, že ne?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem stihl zapojit mozek. Rád bych si myslel, že je kvůli mému plánu, ale popravdě jsem jen nechtěl strávit den bez ní.

„Rozhodně ne. Jen jsem si uvědomila, že jsme se nedomluvili, kde se sejdeme.“

„To je vlastně pravda. Tak co takhle v Emeril´s Demonico?“

„Myslela jsem, že se v New Orleans nevyznáš.“

„Nevyznám, ale vědět, kde je tu nejlepší restaurace je základ.“

„Dobře. Co ještě víš?“

„Hlavně vím, kde jsou tu bary. Ostatně to není nic těžkého vzhledem k tomu, že jsou na každém rohu. Pak vím, kde nakoupit normální oblečení… i když pochybuji, že bych byl schopen ten obchůdek najít podruhé. A díky tobě vím i kde je obchod s hudebninami a kavárna s nejlepším brownies na světě.“

„Zapomněls na klub a hřbitov.“

„To asi proto, že jsem na ta místa chtěl zapomenout.“

„Tak promiň, řekni, jak bych ti to mohla vynahradit.“

„Možná bys mohla na chvíli odložit tu svoji tajemnost a říct mi něco o sobě.“ Snažil jsem se zjistit nějaké informace, když mi zase začal fungovat mozek.

„Nejsem tajemná, jen není o čem mluvit. Všechno jsem ti už řekla.“

„To si nemyslím, je toho na tobě mnohem víc.“ 

„Mýlíš se, jsem jen obyčejná holka, do které si náhodou narazil.“

„Na tobě není nic obyčejného.“ To fakt…? Proč proboha používám, takové klišé? 

„Podle mě se mýlíš.“

„Ne, v tomhle ne.“

„Já… už musím jít.“ Najednou se její hlas změnil, byla celá nervózní. Nebyl jsem si jistý, jestli to je kvůli mému vyptávání nebo se něco stalo.

„Dobře, tak zítra ve dvanáct?“

„Budu tam.“ Řekla a hned na to zavěsila.

S povzdechem jsem zavřel oči a snažil se najít z téhle situace nějaké východisko, ale nedařilo se. Jediné co jsem měl před očima, byla Davina, její úsměv.

„Kámo, ty jsi vážně až po kolena v trusu.“ Ozval se Jackson a já s úlekem nadskočil.

„Neumíš klepat?“ odvětil jsem otráveně.

„Tohle je můj dům, pamatuješ?“

„No jo.“ Odpověděl jsem naštvaně, i když bylo jasné, že to myslel jako vtip.

„Co budeš s tou čarodějkou dělat?“

„Co bych z ní dělal? Vymámím z ní, kde drží Thalii, Ali, Alexe, Scotta a Boyda.“

„Slyšel jsem, jak si s ní mluvil.“

„Vždyť jo. Abych z ní vytáhl informace, musím s ní mluvit.“

„Isaacu, já tě znám. Nevím, jak ses tvářil a jak si zněl, když si byl s tou svojí Elenou, ale vím, jak si vypadal, když si byl zamilovaný do Leny. A přesně tak to znělo před chvílí, jako kdybys byl do té čarodějky zamilovaný.“

„To je pitomost, znám jí sotva měsíc.“

„Zapírej si to, jak chceš, ale já to na tobě poznám. Rozhodně tě nesoudím, nikdy jsem tě nesoudil. Ale chci zpátky svoje přátele a jsem si jistý, že ty taky. A proto si nemyslím, že by byl dobrý nápad, abys za ní zítra šel.“

„Neblázni. Nic k ní necítím.“ Aspoň jsem v to doufal

„Lžeš sám sobě.“ Chystal se odejít.

„Fajn, možná že se mi líbí, ale já jí taky a proto si nebude dávat tolik pozor.“

„Jak víš, že to všechno nehraje, jak to víš? Má za úkol se přes tebe dostat ke mně.“

„Nehraje to. Já to poznám. Jacksone, znáš mě dlouho, tak mi trochu věř. Pokud od ní zítra nezískám žádnou kloudnou stopu, tak se s ní přestanu scházet a nechám to na vás.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Tak dobře.“ Řekl a zmizel. Jenže já jsem se cítil mizerně. Poprvé ve svém životě jsem svému nejlepšímu kamarádovi, kterému věřím nejvíc ze všech, lhal. A kvůli komu? Kvůli holce, která mě chce pravděpodobně zabít. Ne, určitě mě chce zabít. Jenže tak nevypadá.



Druhý den jsem se vydal k restauraci, kde jsem se měl sejít s Davinou. Neustále jsem si v duchu opakoval, že mě chce Davina zabít, že jí nesmím věřit. Řekl jsem si to asi tisíckrát a fungovalo to. Aspoň do doby, než jsem ji uviděl stát před restaurací s tím jejím oslňujícím úsměvem.

„Neříkej, že jdu zase pozdě.“ Zeptal jsem se s úsměvem.

„Tentokrát ne, jen jsem tu příliš brzy.“

„Dneska žádné naléhavé situace?“

„Ne. A ty?“

„Taky ne.“

„V tom případě bychom se výjimečně mohli najíst v klidu.“

„Snad ano. Tak pojďme.“ Nabídl jsem jí rámě a vydali jsme se do restaurace.

Oběd jsem si doopravdy užil. S Davinou jsme se bavili o všem možném, většinou o blbostech. Jen o tom důležitém nepadlo ani slovo. A nejhorší je, že mi to bylo skoro jedno. Začínal jsem mít pocit, že na mě musela použít lektvar lásky, nebo tak něco. 

Po obědě jsme se ještě vydali na procházku kolem New Orleans. Davina mi chtěla ukázat okolí a já souhlasil s podmínkou, že vynechá hřbitov. A taky mi trochu začal fungovat mozek, takže jsem v tom viděl příležitost na zjištění nějakých informací.

„Takže…“ začal jsem, když jsme procházeli kolem baru Delirium.

„Takže…“

„Já… chci tě znovu políbit.“ Vyhrkl jsem, i když jsem měl v plánu říct něco jiného. Měl jsem to v plánu, ale… 

„Už nečekáš na úplněk?“ zasmála se.

„Ne.“ Odpověděl jsem a stejně náhle jako ona mě, jsem ji políbil.

„Ale, ale, ale… copak to tu vidím…“ rychle jsem se odtrhl a kouknul jsem za sebe. Stál tam na první pohled normální chlap, jenže nebyl. Na první pohled bylo poznat, že je to upír. A ne zrovna dobře naladěný.

„Copak vám čarodějkám nikdy nedojde, že zaplétání s tou vlkodlačí cházkou vám přinese jen problémy.“

„Měl bys odtud zmizet.“

„Vážně si myslíš, že na mě vyceníš ty svoje tesáčky a já vás nechám žít?“

„Otázka není, jestli ty necháš žít nás, ale jestli já nechám žít tebe.“ Věděl jsem, že ho to naštve, proto jsem rychle odstrčil Davinu z dosahu a vyhnul se jeho ráně. 

Nemyslel jsem, jen jsem se nutně potřeboval zbavit upíra, ochránit před ním Davinu. Snažil jsem se vyhýbat jeho ranám a ublížit mu mnohem víc, než on mě. Jenže ta pitomá upíří rychlost mě vždycky zradí. Za chvíli už jsem ležel na zemi s pěknou boulí na hlavě. Chtěl jsem se zvednout, chtěl jsem dál bojovat, ale nemohl jsem. Šíleně se mi motala hlava.

Ten upír se mě chystal zabít, věděl jsem to. Věděl jsem, že je tohle můj konec. A pak se to stalo. Odlétl přes celou ulici a narazil do zdi. 

Rychle jsem přešel pohledem k Davině, zachránila mě. Proč ho nenechala, aby mě zabil, ušetřilo by jí to dost starostí.

„Jsi v pořádku?“ rychle ke mně přiběhla.

„Já… proč?“

„Věděla jsem, že nejsi zlý. Věděla jsem, že nemají pravdu.“ 

„Tvůj coven?“

„Isaacu, je mi to všechno tak líto. Já… nevím, co jsem to udělala.“

„Co tím mys…“ ani jsem to nestihl doříct, když jsem ucítil, jak mě něco praštilo do hlavy.

2 komentáře:

  1. Zajímavý průběh událostí. Snad bude Isaac pořádku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme :) Podle toho, co si představuješ pod pojmem v pořádku...

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)