Pages

Secrets of Lonely Wolf - 10.Kapitola



Po dvou týdnech, kdy jsem se nehnul ze sídla Whittemoreových mi už vážně skoro začalo hrabat. A nebyl jsem jediný. Jacksonův otec dostal úžasný nápad a přidělil nám každýmu vlastní chůvu. Pardon, bodygourda. Jackson dostal Jeremyho, což je podle něj, spolu s Oliverem, nejlepší přítel jeho otce. Erika dostala Claytona a jeho přítelkyně Elena, Lucyino dvojče, si vzala na starost Liama. Přesto, že Clayova Elena vypadala úplně jinak než ta moje, stejně jsem se jí snažil vyhýbat. V její přítomnosti jsem se vracel zpátky domů, k Eleně a to by to poslední, o co jsem stál. Theo dopadl asi nejlépe. Jeho bodygourdem je jeho bratranec Nick. Ti dva jsou povahově až moc podobní. A kdo skončil nejhůř? Samozřejmě já. Mě hodili na krk Petera. Jak já toho chlapa nesnáším. A to o lecčem vypovídá, protože jsem ho viděl asi třikrát v životě. Poprvé mi bylo sedm.

Tehdy přijely zástupci Whittemorovy smečky, Jacksonovi rodiče, Oliver a Peter. Pro naši smečku to byla slavnostní událost, jelikož se tedy o spojenectví teprve jednalo. Všude vonělo úžasné jídlo a všichni se chovali nějak… jinak. Byly takoví napnutí a nedůtkliví, i když před jejich smečkou byly samozřejmě šarmantní. Mě to nijak extra nezajímalo. Prostě jsem dělal to, co vždycky. Ochomýtal se tam, kde jsem neměl. Kradl z té úchvatné hostiny, což naprosto zničilo efekt některých jídel. A samozřejmě jsem blbnul.

Právě tehdy jsem se seznámil s Jacksonem, kterého vzaly jeho rodiče sebou. Jelikož moc dětí na slavnosti nebylo, hned jsme si s Jacksonem padli do oka a rozhodli se, že si zahrajeme fotbal. I když jsme si spíš jen tak kopali. Jacksonovi bylo v té době jedenáct, a jelikož byl mnohem blíž své proměně, měl větší sílu než já. Proto několikrát kopl míč do lesa za mnou.

Když jsem se po jednom takovém kopu vracel s míčem, uviděl jsem stát vedle Jacksona Petera. Tehdy jsem o něm nic nevěděl a tak jsem šel normálně k nim a chtěl jsem podat míč Jacksonovi, ale ten s rychlým rozloučením odběhl. Musel za tátou.

„No podívejme, kdo přinesl míč. No to je ale hodný chlapec,“ spustil Peter a zcuchal mi vlasy. Já jsem na něj jen vyjeveně zíral. Pak mi ale vzal míč, hodil ho zpátky do lesa a zakřičel: „Aport!“

Nejhorší ale je, že já jsem se sebral a opravdu pro ten míč šel. Když jsem si v půlce cesty uvědomil, co se to vlastně stalo, naštval jsem se. Ale bohužel Peterův záměr jsem už splnil, pobavil jsem ho.

Od té doby toho chlapa nesnáším. Člověk by řekl, že na to zapomenu, byl jsem přeci jen dítě. Ale ten chlap je čím dál tím horší. Což vysvětluje, proč nemá manželku ani přítelkyni… kdo by s ním chtěl žít?

Když o tom tak uvažuji, jednu dobu přítelkyni měl. Nebo to tak aspoň vypadalo, když jsem se s ním setkal po druhé. Ale mohla to být jen nějaká placená společnice, vůbec bych se tomu nedivil. Vlastně by to dávalo mnohem větší smysl než to, že ji fakt sbalil.

Bylo to opět na nějaké smečkové akci. Nejsem si moc jistý, co se tehdy řešilo, ale nic moc důležitého to asi nebylo, jelikož byly všichni v klidu a pohodě. Každopádně se to týkalo Whittemoreových, proto se schůze nekonala doma v Anglii, ale v New Orleans.

V Anglii se města jako je New Orleans nenajdou a tak jsem spolu s Jacksonem a několika jeho přáteli trávili většinu času v baru. Myslím, že jedním z nich byl Nick. Tehdy nebyl tak úplně špatný. Ale ti ostatní? Těžko říct. Konec konců, nebyly jsme tam tenkrát jediné dvě smečky. Byla to velká schůze.

Právě v jednom baru jsme narazily na Petera s blonďatou nohatou kráskou. Těžko říct, jestli byla člověk nebo vlkodlak, každopádně byla nádherná. Naprosto mimo Peterovu ligu. Přiznávám, že jsem na ni trochu zíral, ale na mou obranu, nebyl jsem jediný. Na rozdíl od Jacksona mi aspoň netekly sliny.

Peter si toho samozřejmě všiml a hned nasadil ten svůj úšklebek. Jacksonovi nic neřekl, asi si to nechtěl rozházet u jeho otce. I když je dost překvapivé, že měl vůbec nějaké zábrany. Teď už je určitě nemá.

„Na tuhle nemáš hochu. Ale vzadu jsem viděl nějakou holku s rovnátkama a zlomenou nohou. Bude to chtít asi hodně přemlouvání, ale možná by se ti to dneska s velkou dávkou štěstí mohlo podařit. Tady máš, kdyby náhodou. Vzadu máš návod.“ Ten vůl po mě normálně hodil hrst kondomů. Ani jsem se neobtěžoval je chytit. Prostě popadaly na zem kolem mě.

Začal se ve mně ozývat vlk a pravděpodobně bych po něm i vystartoval, ale než jsem se stačil vůbec hnout, byl už pryč. Měl jsem takový vztek, že bych šel i za ním, což by tehdy asi nedopadlo dobře, naštěstí mě Jackson odtáhl k baru, kde do mě nalil snad litr tequilly.

A po třetí jsem ho potkal před dvěma týdny, kdy mi ho Jack přidělil jako bodygourda. Což byl pravděpodobně jeho nejhorší nápad za dobu jeho vůdcovství. Mohl mi dát někoho normálního, jeho smečka je velká dost, ale ne, on mi musel hodit na krk tohohle pitomce. Dva týdny už poslouchám jeho pitomé kecy, takže nejen, že mi hrabe z toho, že sem tu dva týdny zavřený, ale především my hrabe z něj. Nejradši bych mu dal na místě pěstí, ale mám dojem, že by to nikoho moc nepotěšilo… vlastně by to potěšilo pravděpodobně všechny, ale stejně by to pro mě nedopadlo dobře.

Právě dva týdny jeho keců byly akorát tak dost. A tak jsem prostě odešel. Peter totiž nebyl moc dobrý bodygourd. Vždycky, když ho přestalo bavit mě otravovat, začal plenit zásoby alkoholu v domě a o mě se přestal starat.

Sice jsem se musel obloukem vyhnout ostatním bodygourdům, ale ti se soustředily na své vězně a tak to zas až tak složité nebylo. Zvlášť, když byl zbytek smečky pryč. Někteří z nich sledovali čarodějky, někteří se s nimi snažily domluvit a ostatní… bůh ví co dělali.

Byl to opravdu skvělý pocit konečně z toho domu vypadnout. Moje první zastávka byla v baru Paradise. Jedna z Peterových příšerností je ta, že mě nepustil k žádnému alkoholu. Vlastně je divné, že jsem to s ním bez požití alkoholu vydržel tak dlouho.

Dal jsem si pár sklenek brandy, ale pak jsem hned odešel. New Orleans už není to, co bývalo. Divoké party jsou tu pořád, ale spíš v noci než večer. A dneska bylo v baru obzvlášť mrtvo a tak jsem se šel prostě projít. Užít si čerstvého vzduchu, než se zas vrátím do vězení.

Zrovna jsem šel kolem hudebnin, kde byla ve výloze nádherná kytara. Díky ní jsem si vůbec nevšiml, že z obchodu někdo vychází a tak došlo ke srážce. Kolem se rozsypala hromada CéDéček. Ani jsem se nepodíval, do koho jsem narazil a okamžitě je začal sbírat.

„Moc se omlouvám, asi jsem se trochu zamyslel,“ mumlal jsem, zatímco jsem je sbíral.
„Nic se neděje, ty obaly jsou pevné,“ uslyšel jsem dívčí hlas. Sebral posledních pár kousků a stoupl si.
„I tak je mi to líto. Tady,“ podal jsem je hnědovlásce s čokoládovýma očima.
„To je v pořádku. Horší by bylo, kdybys do mě narazil a já měla v ruce kávu.“
„Když je řeč o kávě, můžu tě na ní pozvat? Jako omluvu. Jinak si to nepřestanu vyčítat.“
„Pokud na tom trváš…“
„Trvám. Málem jsem tě srazil k zemi. Musíš jít na omluvné kafe.“
„Dobře, ráda si s tebou dám omluvné kafe,“ usmála se
„Tohle bude trapné, ale kde si tu kávu můžeme dát? Dlouho jsem v New Orleans nebyl,“ vážně to bylo trapné, ale narazit tady na bar bylo stokrát jednoduší než na kavárnu.
„O jedné vím. Garantuji ti, že tam dělají nejlepší kafe v Americe,“ odpověděla pobaveně.
„To se mám na co těšit. Mimochodem jsem Isaac.“

„Davina.“ 

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)