Secrets of Lonely Wolf - 2.Kapitola

Když jsem se rozhodoval, kam pojedu, Aljaška byla jasnou volbou. Za mého života jsem se ze svého rodného města ven moc nedostal. Moji přátelé byli členové otcovi smečky. Ale přeci jen se občas musí uzavírat jistá spojenectví, kvůli kterým jsou potřeba osobní schůzky. Jedna taková schůzka se tu konala, když mi bylo asi dvanáct. Tehdy jsem potkal Jacksona.

Jackson je jeden z mých nejbližších přátel, což je ironie vzhledem k tomu, že je alfou smečky na Aljašce. Ale je to pravda. Skoro se nevídáme, v posledních letech ani nevíme žádné detaily z života toho druhého a přesto mu naprosto důvěřuji. Vím, že mě podrží. Najdu u něho útočiště. Jackson mě totiž neodsoudí jako by to udělala většina mé rasy, ale podpoří mě. To je jediná věc, kterou jsem si na tomto světě byl jistý.

Samozřejmě jsem nemínil jet na Aljašku autem, to by bylo dost nemožné. Ale nemohl jsem jít na letiště pěšky. Ne proto, že by bylo nějak daleko, ale nechtěl jsem, aby někdo věděl, kam letím. Dopadlo by to špatně.

A tak jsem o půl hodiny později ukryl auto do depa a vydal se ke svému vrtulníku. No vlastně to nebyl můj vrtulník, ale vrtulník, který jsem si pronajal. Jsem si jistý, že kdybych letěl klasickým letadlem, otec by mě dřív nebo později vypátral a donutil mě, abych se vrátil domů. Naštěstí jsem měl na účtu dost peněz. Teď už mi ho otec nejspíš zablokoval, ale stačil jsem z něj vybrat dost, aby to pokrylo cestu na Aljašku a ještě pár dalších nezbytných věcí.

Nikdy jsem neměl moc rád létání, to bylo poznat už podle toho, že jsem celý let jen seděl a koukal napjatě před sebe. Když jsme konečně přistáli, měl jsem chuť políbit zem. Ale jelikož byla plná sněhu, rozmyslel jsem si to.

Když vrtulník odletěl, zůstal jsem tam v naprosté pustině stát jen já s batohem na zádech. Nikde v dohledu nikdo nebyl. Usoudil jsem, že teď je ten správný čas, abych zavolal Jacksonovi. Jenže můj mobil byl naprosto vybitý a v žádném stromě okolo bohužel nebyla zástrčka, kam bych mohl strčit nabíječku.

S povzdechem jsem se teda vydal rovnou za nosem. Neměl jsem nejmenší tušení, kde bych mohl Jacksonovu smečku najít a tak jsem jen šel a doufal, že někde ucítím její pach nebo narazím na některého ze členů.

Po dvou hodinách, kdy jsem jen tak bloudil kolem, mi už začala být docela zima. Začal jsem litovat, že jsem si nezabalil nějaký teplý svetr, ale já svetry jednoduše nesnáším. Nejlepší by bylo, kdybych se mohl proměnit do vlčí podoby a pátrat v ní, to jsou všechny smysly zbystřené. Pak bych ale nejspíš musel nést svůj batoh jako cvičení ovčák, a taková představa se mi vůbec nezamlouvala.

Po chvíli přemýšlení jsem to vzdal, přeměnil se a lehl si do sněhu, přičemž jsem si z batohu udělal polštář. Chtěl jsem si jen na chvíli odpočinout, trochu se zahřát a pak v lidské podobě zase hledat Jacksona a jeho smečku. Ale nejspíš jsem byl z toho hledání unavenější, než jsem myslel a vlčí kožich byl teplejší, než jsem předpokládal, jelikož jsem usnul.

„Vstávej.“ Uslyšel jsem jakoby z dálky a cítil, jak něco naráží do mého kožichu.  Otevřel jsem oko a viděl před sebou blondýnu, která do mě kopala špičkou boty. Aniž bych se vůbec zamyslel nad tím, kdo to je, zavrčel jsem.

„Ty na mě vrčíš? Jestli ti to ještě nedošlo, jsi na mém území.“ Viděl jsem, jak se uchechtla a pak mi to došlo. Její území. Musí to být členka Jacksonovi smečky. Musel jsem s ní mluvit, ale ne jako vlk, protože v této podobě je dorozumívání dost těžké. S nedomyšlením veškerých následků jsem se proměnil. Teprve poté jsem si uvědomil, že stojím uprostřed Aljašky v ukrutné zimě úplně bez oblečení.

Rychle jsem na sebe naházel oblečení a snažil se nevšímat blondýnčiných škodolibých posměšků. Trapnější to už vážně být nemohlo.

„Teď už by si mi snad mohl vysvětlit, co děláš na území naší smečky. Kdybys nevypadal schoulený v klubíčku tak sladce, nejspíš bych tě už dávno zabila,“ promluvila, když jsem si konečně oblékl bundu.

„Jsem Issac a přiletěl jsem za Jacksonem… ale vybil se mi mobil a tak nějak jsem nevěděl, kde ho hledat.“

„Takže tě nenapadlo nic lepšího, než si dát uprostřed Aljašky dvacet a čekat, až tě někdo z naší smečky zabije. Vážně skvělý plán.“

„Nechtěl jsem usnout,“ ohradil jsem se.

„Ale usnul… Takže co teď s tebou?“

„Jelikož ses mě nerozhodla zabít, tak co mě takhle zavést za Jacksonem?“

„A jak mám vědět, že osamělý spící vlk nebyl jen nějaký trik a až tě k němu zavedu, tak se odněkud nevynoří tvoje smečka?“

„Cítíš tady snad někoho kromě sebe a mě?“

„To sice ne, ale nevěřím ti.“ S tímhle se ke mně otočila zády a začala vytáčet číslo na mobilu. Předpokládal jsem, že volá Jacksonovi, tak jsem nic neříkal. Když si chce ověřit, že jsme s Jacksonem přátelé, tak ať si to ověří.

„Jacksone. Byla jsem se projít a našla jsem tu v klubíčku jednoho ustrašeného vlkodlaka. Prý je to nějaký Isaac a přišel za tebou.“ Ustrašený? Ta ženská rozhodně nebude patřit mezi moje oblíbence.

„Jsi si jistý, že ho mám za tebou přivést? Nemůžu mu aspoň trochu pocuchat kožich?“ Jak může Jack vystát ve své smečce někoho takového?

„Tak, dobře. Za chvíli tam budeme.“ Zavěsila.

„Evidentně asi mluvíš pravdu. Tak pojď. Zavedu tě k němu,“ prohodila mým směrem, aniž by se ke mně otočila a vydala se pryč.

S povzdechem jsem sebral batoh a vydal se za ní. Když vezmu v úvahu množství sněhu v kombinaci s délkou jejích podpatků, byla dost rychlá. Za to já jsem jí v teniskách sotva stíhal.

Když jsem asi po čtvrt hodině přišel na to, jak udržovat rychlost, aniž bych se s každým třetím krokem bořil do sněhu, srovnal jsem s ní krok. Šli jsme mlčky a to bylo snad ještě otravnější, než když mluvila.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že mi své jméno neřekla. Měla moc práce s mým zesměšňováním.

„Erika, ale nemyslím si, že je nějaký důvod, proč by tě to mělo zajímat.“

„Já jsem se představil.“

„Neměls na výběr. Buď to, nebo bych tě rozsápala a nechala tě tu jako svačinku pro dravou zvěř.“

„Kde bereš tu jistotu, že bys tak nedopadla ty?“ Zase jsem uslyšel ten její posměšný smích.

„Věř mi, nedopadla.“ Normálně bych o tom asi dost pochyboval, ale už jen tím, jak drzá byla se dost lišila od členek smeček.

„Tak jsme tady.“ Zastavila před prostorným domem s velkým pozemkem, který byl ze třech stran obklopen horami a ze čtvrté ho skrýval les, z kterého jsme právě vyšli. Popravdě jsem si ani neuvědomil, že jdeme nějakým lesem, asi proto, že tu všude bylo bílo.

Nečekal jsem, až mě srdečně doprovodí ke dveřím a tak jsem se k domu vydal sám. Byl jsem někde v půlce cesty, když jsem viděl z domu vycházet známou postavu.

„Jacku.“ Usmál jsem se, když jsem k němu přišel.

„Isaacu, rád tě vidím.“ Rychle mě objal a poplácal mě po zádech.

„Co tě sem přivádí?“

„To je dlouhá a zamotaná historie. A popravdě tu dost mrznu.“

„Nedivím se. Kdo normální by se vydal na Aljašku v tričku a kožený bundě?“

„Evidentně já.“

„Tak pojď dovnitř, představím tě smečce a pak mi řekneš, jak je možné, že sis po tolika letech vzpomněl na starého kámoše.“ Nezbylo mi nic jiného, než ho následovat. Ne, že bych zrovna protestoval. Vážně už mi mrzl zadek.

„Nemyslím si, že je to něco, o čem bych se chtěl šířit před smečkou. Zvlášť, pokud jsou takoví jako Erika.“ Chtěl jsem poukázat na blondýnku, kterou jsem nechal za sebou, ale ta zmizela, bůh ví kam.

„Jo, Erika je trochu… no má svůj vlastní styl, ale to je jen maska. Hádám, že se musí chovat trochu neomaleně, když má kolem sebe tolik chlapů a žádnou ženskou.“

„To je další věc, proč bych tu rád strávil trochu času.“

„Takže problém se ženskou? Že mi to hned nebylo jasné, proč bys jinak utíkal až na Aljašku.“

„A nejsou ženský za všemi našimi problémy?“

„Jo, to asi jsou,“ uchechtl se, když jsme konečně vešli do domu, ve kterém bylo příjemné teplo.