Pages

Zamilovaná do stínu



"Kdysi jsem se zamilovala. Do chlapce, který byl vším, co jsem kdy chtěla. Byl pohledný, chytrý, milý, vtipný a upřímný. Jednoduše kluk mých snů. Dnes už to není kluk, ale muž. Respektive stín muže. Všechno, co jsem na něm milovala je už dávno pryč. I když mé srdce to v něm vidí stále. To je nejspíš důvod, proč ho pořád miluji. A i když to už dávno není on, pořád doufám, že se ten muž s čokoládově hnědýma očima vrátí."
"Co se s ním stalo?" zeptala se mě má nová terapeutka, která ještě nemohla znát celý příběh, počátek všech mých problémů.
"Jeho rodiče umřeli a on to nezvládl. Hledal něco, co by tu bolest utlumilo, díky čemu by byla snesitelnější a našel to. Bohužel v té nejhorší věci, v které mohl, v drogách. Od té doby je brát nepřestal, je na nich závislý. Není tím, kým byl dřív. Veškeré jeho chování je nepředvídatelné."
"Zní to, jako kdyby to byl on, kdo potřebuje terapii a ne vy."
"Jirka nepotřebuje jen terapii, potřebuje odvykačku. A právě tam jsem ho donutila jít. Ale nejsem tu kvůli němu, jsem tu kvůli svým depresím. Jenže, ty začínají u něj."
"Dášo, řeknete na rovinu, o co jde. Určitě byste byla skvělá dramatička. Ale jestli vám mám být k něčemu užitečná, měla byste se přestat vykrucovat a mluvit na rovinu." Nechápala to. Nesnažila jsem se to dramatizovat nebo protahovat. Jen pro mě nebylo snadné vypustit to z pusy. Ve formě příběhu mi připadá, že to není můj život a necítím se tak špatně.
"Tak dobře. Před rokem jsem odtáhla Jirku na odvykačku. Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, asi jsem věřila, že je to jen dosažný čas a on se z toho vyhrabe sám. A když jsem si uvědomila pravdu, bylo už moc pozdě. Chodím za ním, jak nejčastěji můžu a on na mě pokaždé křičí a nadává mi. Vůbec ho nepoznávám. Když bydlel ještě se mnou, taky to s ním nebyl žádný med, ale viděla jsem v jeho očích… no jednoduše jeho. Ale teď jsou to jen ty urážky a mě to ničí. Mám z toho deprese.
"Chodíte za ním, protože doufáte… v co vlastně?"
"Že až to svinstvo zmizí, bude stejný jako dřív. Nebo že to bude aspoň víc on."
"Podívejte, Dášo. On už nikdy nebude tím, kým býval před drogami. A chápu, že ho milujete a nechcete ho hodit přes palubu, ale ničíte se tím. Jestli opravdu chcete, aby ty deprese ustoupily, přestaňte za Jirkou chodit. Dejte si do pořádku svůj vlastní život a možná, že pak ho bude mít v pořádku už i on."
"Jste stejná, jako všichni cvokaři před vámi. Nechcete mi pomoct, jen chcete, abych opustila jediného člověka, kterého jsem kdy milovala. Neudělám to." Sebrala jsem se a vyletěla z ordinace. Doktorka za mnou ještě volala, ale mě to bylo jedno, potřebovala jsem odtamtud pryč. Potřebovala jsem za Jirkou.

V momentě, kdy jsem si to uvědomila, jsem se vydala k léčebně. Věděla jsem, že na mě bude zase křičet, nadávat mi. Věděla jsem, že mi bude stejně mizerně, ne-li ještě víc. Ale musela jsem ho vidět. Musela jsem vědět, že tu pořád je.

"Dobrý den, jdu za Jirkou Lendarem." Řekla jsem sestře na recepci, kterou jsem tu viděla asi jen jednou.
"Vy jste Dáša Mardová, že ano?" zeptala se a v očích měla soucitný pohled. Vůbec se mi to nelíbilo.
"Ano."
"Pan Lendar se dnes v noci bohužel předávkoval. Nevíme, jak se dostal k drogám, ale ujišťuji…" dál už jsem ji neposlouchala. Otočila jsem se na podpatku a jako v mrákotách odcházela z léčebny. Doufala jsem, že je to jen sen. Ale věděla jsem, že není.

Jako v mrákotách jsem se dostala až domů. Ale nešla jsem do bytu, šla jsem na střechu.

Jirka byl celý můj život, nikdy jsem nechtěla nic víc, než být s ním. Chvíli jsem byla a pak jsem měla aspoň jeho stín. Teď jsem přišla o všechno. Ale získat všechno zpátky bylo tak šíleně snadné, jen jeden jediný krok. Musí být něco víc než tenhle život. Musí být něco, kde budeme s Jirkou moct být šťastný. A i kdyby nic takového nebyla, byla jen smrt, je mi to jedno. Nemůžu a nechci bez něj žít.

Zhluboka jsem se nadechla a udělala ten jeden krok, který mě dělil od mého nového života. Přepadla jsem přes okraj budovy a volným pádem se řítila dolů. Cítila jsem se šťastně a svobodně. Věděla jsem, že teď už bude všechno v pořádku.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)