Pages

Secrets of Bloodline - 11. Kapitola

Jedenáctá kapitola od LadyD je na světě :)



Ležela jsem na posteli, prohlížela si prsten a přemýšlela o tom, co všechno se událo od doby, kdy jsem ho dostala. Za uplynulých deset dní jsme s Caroline stihly téměř všechno. Od výběru květin, přes dekorace až po výběr šatů pro družičky. Zbývala poslední věc, rozeslání pozvánek. Termín svatby se blížil téměř nadsvětelnou rychlostí. Moje šance na její zrušení jsou ty tam, protože od té noci s Damonem se všechno začalo kazit. Veškeré úsilí, které vynaložil Enzo s velkou pomocí Caroline, bylo naprosto zbytečné, protože v archivech se nic nenašlo a můj rozhovor s matkou taky nepřinesl nic dobrého a navíc mi posledních pár dní není vůbec dobře. Takže ať chci nebo ne, za 8 dní projdu uličkou k oltáři a můj život se navždy změní.

"Elenoooooo," ozvalo se přes celý dům a dovnitř se nahrnula Caroline.
"Co, tak hulákáš, jestli sis ještě nevšimla, tak všichni tady mají citlivý sluch," odpověděla jsem otráveně.
"Co ti zas přeletělo přes nos?"
"Poslední dobou jsi strašně náladová, vážně, měla bys s tím něco udělat."
"Caroline, vážně mi není dobře a už jsem dost unavená, takže nechtěj, abych se rozčílila a vysyp konečně to, proč jsi sem přišla."
"Promiň, ale musím s tebou probrat jednu velmi důležitou věc, úplně jsem na to zapomněla."
"O co jde?" posadila jsem se a pokynula jsem Car, aby si sedla za mnou.
"No, kontrolovala jsem všechny pozvánky, abych je mohla zítra poslat, a zjistila jsem, že dvě jména chybí."
"Vážně? A která?"
"No, přece Elijah a Kol."
"Caroline, to že nebyli na seznamu pozvaných má svoje důvody," zamračila jsem se.
"Ale Eleno, jsou to tvoji bratři."
"Nevlastní!" zdůraznila jsem.

Ano, dvojčata Elijah a Kol jsou naši starší nevlastní bratři. Narodili se krátce po tom, co se Daniel s Evelyn vzali. Otec tehdy miloval upírku jménem Leah, ale podle zákona si ji nemohl vzít, protože nebyla z významného rodu. A také už mu byla vybrána jiná nevěsta, naše matka. Přerušil proto veškerý kontakt s Leahou a vzal si Evelyn. Ale o pár měsíců později se dozvěděl, že Leah byla těhotná a porodila dvojčata. Když se ukázalo, že otcem dvojčat je Daniel, náš otec, snažili se to všichni utajit. Otec se nějakou dobu k chlapcům nehlásil, takže matka o ničem nevěděla. Ale když pak Leah tragicky zemřela, vzal si je k sobě. Teprve tehdy vyplula pravda najevo a Evelyn z toho byla zničená, hlavně proto, že ještě sama žádné děti neporodila. Taky na nějakou dobu odjela, dodnes nikdo neví kam. Když se pak vrátila, všechno se zase zlepšilo.

"Ano, ale pořád jsou to bratři, a myslím si, že by nikomu nevadilo, kdyby přijeli," Caroline nasadila svůj prosebný výraz.
"Víš co, mě je to vlastně jedno, jestli to nebude vadit Evelyn, tak je klidně pozvi, stejně tu bude celé město," znova jsem sebou pleskla na postel a zírala jsem do stropu.

Caroline si lehla vedle mě. Chvíli jsme zíraly do stropu společně, pak jsme si povídaly a nakonec jsme usnuly. Ráno mě probudila příšerná bolest hlavy, Caroline ještě spala, tak jsem se pomalu vysunula z postele, abych ji nevzbudila. Chtěla jsem si dojít pro trochu vody, ale jakmile jsem se zvedla z postele, zamotala se mi hlava a v žaludku jsem ucítila ten divný pocit. Rychle jsem se přemístila do koupelny, jen taktak jsem to stihla. Ještě dobrých deset minut jsem objímala záchodovou mísu. Když jsem se pak vrátila do pokoje, Caroline už byla vzhůru.

"Bože, Eleno, jsi v pořádku?" vykulila oči.
"To vypadám tak strašně?"
"No, jsi celá bílá, vlastně skoro průhledná."
"Jen se mi udělalo trochu špatně," posadila jsem se na postel.
"Trochu?"
"Vždyť vypadáš, jako kdybys týden neměla ani kapku krve!"
"Caroline, nic se neděje, jen se dojdu napít a hned mi bude líp."
"No, jak myslíš," povzdychla si Caroline a šla do kuchyně společně se mnou.

Z kuchyně se linula nádherná vůně slaniny. Byla tam Rebekah. Zrovna si chystala snídani. Ta nádherná vůně způsobila, že se mi zničeho nic udělalo mnohem líp. Dokonce jsem na to dostala strašnou chuť. Pospíšila jsem si do kuchyně.
"Páni, tady to voní," zamlaskala jsem.
"To bych řekla, moje vajíčka se slaninou jsou naprostá delikatesa."
"Dáte si taky?" zeptala se.
Naložila jsem si plný talíř vajec a hromadu slaniny. K tomu jsem si nalila velkou sklenici džusu a s chutí jsem se do toho pustila. Caroline podotkla něco o tom, že nechápe, jak se můžu pět minut po tom, co se mi obrátil žaludek takhle cpát. To přimělo Rebeku na mě kouknout.
"Páni, odkdy tolik jíš?" zeptala se mě Rebekah.
"Od té doby co…" ale to už jsem nedopověděla, protože se mi znovu zvedl žaludek. Zvedla jsem se a běžela do koupelny. Caroline mě celá ustaraná doběhla a pomohla mi.
"Eleno, tohle se mi vůbec nelíbí."
"Ani mě ne, takhle špatně mi ještě nikdy nebylo," opláchla jsem si obličej a posadila se na vanu.
"Jak dlouho je ti takhle špatně?" ozvala se Rebekah, která teď stála mezi dveřmi.
"Už pár dní, proč?" zeptala jsem se.
"Hmm… zajímavé," pousmála se a odešla zpět do kuchyně.
"Co tím myslela?" zeptala jsem se Caroline.
"To nevím," odpověděla nezúčastněně, ale všimla jsem si toho jejího zamračeného pohledu. Ten pohled měla vždycky, když se jí něco nezdálo.
"Caroline, nad čím přemýšlíš?"
"Cože?"
"Nad čím přemýšlíš?"
"Ale já jen…" odmlčela se.
"Říkala jsi, že je ti špatně už několik dní."
"No, ano, nejspíš je to ze stresu."
"Nemyslím si, že je to ze stresu, Eleno."
"Cože? Z čeho jiného by to bylo?" zeptala jsem se udiveně.
"No, zamysli se nad tím," postavila se přede mě a spustila.
"Už několik dní se ti dělá špatně, trpíš bolestmi hlavy a pořád jsi unavená, což je u upírů naprosto směšné."
"Dneska sis naložila tolik jídla, že bys to normálně měla tak na dva dny, pět minut po tom co se ti udělalo špatně a to už vůbec nemluvím o té tvé náladovosti."
"Náladovost? Já nejsem náladová, nikdy jsem nebyla," podotkla jsem.
"Ale teď jsi, a dost!" vykulila na mě oči.
"Nesmysl," odporovala jsem, ale zároveň jsem si to všechno začala dávat dohromady.
"Panebože!"
"Tohle nemůže být pravda, prostě nemůže! Bože, ke všemu tomu špatnému ještě toto, Caroline, tohle už vážně nezvládnu. Jestli jsem…" začala jsem panikařit.
"Eleno, uklidni se!"
"Vůbec nic nevíme jistě, takže já teď zaběhnu do lékárny, koupím test a ty mezitím půjdeš nahoru do pokoje a počkáš tam na mě. Teprve potom můžeš začít panikařit," Caroline se jen pousmála a byla pryč.

Cestou do pokoje se mi hlavou honily tisíce myšlenek. Pořád dokola jsem si přehrávala Carolineny slova: "Už několik dní se ti dělá špatně, trpíš bolestmi hlavy a jsi pořád unavená, což je u upírů naprosto směšné,". Ze všech upírů na světě, musím mít takovou smůlu jen já. Čekání na Caroline mi připadalo jako věčnost. Chodila jsem po pokoji sem a tam a pořád dokola jsem přepočítávala dny v naději, že je to všechno opravdu jen ze stresu. Caroline se přiřítila jako velká voda.

"Tak máš to?" vyhrkla jsem netrpělivě.
Caroline mi podala růžovou krabičku, na které bylo napsáno: Výsledek do tří minut, kdykoli během dne. Bylo mi jasné, že tohle budou nejdelší tři minuty mého života. Naposled jsem se koukla na Car a zmizela jsem do koupelny.

"Tak co?"
"Tak, teď počkáme tři minuty,"
Sedla jsem si na postel a před sebe jsem položila test. Caroline si sedla naproti mně a na mobilu nastavila budík na tři minuty. Koukla jsem na ni, vypadala velmi natěšeně. Jako kdyby šlo o ni. Mobil zavibroval.
"Už jsou to tři minuty," poskočila Caroline.
"Tak se podívej, honem."
Natáhla jsem ruku, abych se podívala, ale hned jsem ji stáhla zpět.
"Já nemůžu."
"Podívej se ty," pokývla jsem na Caroline. V tom se její ruka vymrštila a už koukala na výsledek. Na obličeji se jí začal tvořit úsměv od ucha k uchu. Znervózněla jsem ještě víc než před tím a měl jsem proč. Ze všech hrozných věcí, které mi Caroline kdy řekla, byla tahle ta nejhorší.
"Eleno, jsi těhotná."

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)