Pages

Rozhovor s Terkou

 Jelikož se vám rozhovor s Lucy líbil, mám pro vás další. Tentokrát jsem vyzpovídala Terku Mikulovou. 



1..Bydlíš ve Vsetíně, což je docela malé město. Vyhovuje ti takový život, nebo by ses časem chtěla přestěhovat do nějakého rušnějšího?
Vzhledem k tomu, že bydlíme přímo v centru města, neřekla bych, že je to malé město, člověk o všem ví, všechno slyší (je vážně zábavné při otevřeném okně poslouchat, jak se nějací opilci v noci baví, ale zároveň je to vlastně i docela rušivé…). Nicméně si nedokážu představit, že bych na Vsetíně žila celý život. Není tu tolik pracovních příležitostí a jen když člověk hledá brigádu, tak je to náročné. Což bylo vlastně i v Opavě, kde jsem, jak víš, strávila rok na vysoké.

Někdy bych si přála Vsetín zviditelnit. Nevím, jakým způsobem, ale chtěla bych, aby se o něm dozvědělo co nejvíc lidí…

2.       Jestli se nepletu (vážně doufám, že se nepletu, jinak by to bylo mé naprosté selhání) nemáš žádného domácího mazlíčka, jak je to možné? Nevěřím, že bys neměla v lásce zvířata.
Pravdou je, že nemám vlastního domácího mazlíčka, ale doma chováme morče, kterému jsou… uf, tuším, že dva roky. A pak máme ještě rybičky, které už mnohokrát nakladly jikry (a jednou se už dokonce vylíhly – nebo jak se to v rybím kontextu nazývá), ale ty mladé nikdy nepřežily. Máme vcelku malý byt, proto ta skoro absence zvířat.

Trdlíka (morče se jmenuje Trdlo) máme všichni rádi, on má však nejraději asi mého bráchu (což naprosto nechápu :-D), ale stejně uvažuji, že až se přestěhuji někam do vlastního, koupím si jiné zvíře, než morče. Líbilo by se mi například chovat činčilu. Je to dle mého názoru krásné chundelaté zvířátko a hlavně hrozně roztomilé.¨

Také jsem uvažovala, že bych si koupila kotě. Krásné bílé (chlupaté) kotě se zelenýma očima. Ale samozřejmě může mít oči i jiné. Dokážu si představit, jak bych to koťátko rozmazlovala… kdežto u psů, jak se nazývá fobie ze psů? Taková, při které vypadám hrozně legračně?

3.       Jak vypadá život na vysoké? Je to skvělé nebo naopak naprosto příšerné? Jaké to má pro a proti?
Jak víš, v Opavě jsem si zvykala těžce, ale když ten rok ve výsledku shrnu, bylo to fajn. Nejlepší byl asi ten měsíc, kdy jsem byla bez spolubydlící, ale ani s ní to nebylo špatné. Podle mého názoru je to skvělé. Člověk se na škole alespoň víc osamostatní (tedy za předpokladu, že už na střední nebydlel na internátě) a snáze si pak najde lepší bydlení.

Abych pravdu řekla, v Opavě jsem se nějak nesnažila udržet, prostě jsem tím studiem nějak proplouvala a učila se na přijímačky na žurnalistiku, které jsem sice neudělala, ale ani Česká filologie v kombinaci s politologií a evropskými studii nezní špatně a bude to znít divně, ale já se vážně těším na zápis 25. srpna, na zápis předmětů, na stěhování na kolej v Olomouci… a celkově se toho studia v Olomouci už nemůžu dočkat.

Myslím si, že pro je rozhodně fakt, že studuješ sama na sebe, i když to by svým způsobem mohl být i zápor. Upřímně nevím, jak bych přímo popsala život na vysoké, ale domnívám se, že každý, kdo na vysokou školu alespoň trochu má, by si ten rok měl vyzkoušet (nejlépe pak obor, který ho baví a zajímá) a pak se rozhodnout, jestli je to pro něj moc náročné a raději jít pracovat nebo zda bude pokračovat ve studiu. Případně někde jinde…

4.       Je něco, co bys v životě neudělala, ale přesto to chceš udělat? Například bunjee jumping, i když víš, že bys to ve skutečnosti nedokázala udělat?
Tak tahle otázka mě donutila se nad tím vážně zamyslet. Možná bych chtěla zkusit lézt po skále, přestože bych to s největší pravděpodobností nezvládla. Potřebovala bych hodně cviku, hodně svalových cvičení, abych to skutečně ovládla a dokázala vyšplhat nahoru. Nesměly by se mi potit ruce, nohy by mi nemohly podklouzávat… což když zhodnotím, jak jsem si před nějakou dobou vedla na jakési prolézačce (vážně už si nevzpomínám kde), bych skončila někde jako mrtvola v propasti.

Někdy bych si znovu zajela do Rožnova pod Radhoštěm do takového lanového centra (lanového centra, kde vlastně visíš jen několik málo metrů nad zemí) s tím, že bych ho tentokrát ráda přelezla komplet, abych nemusela slézat v polovině po žebříku. Nebo bych si tam vlezla do takové průhledné koule (opět si nevzpomenu, jak se to jmenovalo) a oni by mě pustili z kopce – jen bych den předem nesměla jíst. :-D

Co se týče bunjee jumpingu, který jsi dala jako příklad, si nejsem tak úplně jistá, jestli bych ho někdy chtěla zkusit. Nejsem zrovna adrenalinový nadšenec, proto si myslím, že bych si to na poslední chvíli rozmyslela. Ale třeba let balónem (na tom podle mého názoru není pořádně nic adrenalinového), ten bych časem vyzkoušela opravdu ráda.

5.       Zásadní otázka. Chceš být novinářkou a nehledě na to, že ses na žurnalistiku nedostala, hodláš se toho snu zuby nehty držet a stát se novinářkou? Nebo se ti poslední dobou více zamlouvá kariéra spisovatelky?
Ano, hodlám se toho snu držet zuby nehty s tím, že až dostuduji ten dvouobor, na který mě přijali, ráda bych se na žurnalistiku přihlásila na magisterské studium. Nejsem si jistá, jestli bych se jako spisovatelka dokázala uživit (viz tvá otázka číslo sedm :-D). Navíc mi v poslední době psaní nějak nejde a vážně mi přijde, jako kdyby si Múza dala dovolenou. Poslední dobou mi připadá daleko jednodušší příběhy recenzovat než je psát, což mě štve, ale dávám tomu volný průběh.

Zkrátka, jak jsem kdysi poradila, pokud se člověk bude do psaní nutit, Múza přijde daleko později než by normálně přišla.  Přesto nějaké povídky píšu, i když se jedná většinou o ty do soutěží. Řekla bych, že je ta absence povídek zaviněna hlavně tím, že se v současnosti snažím soustředit pouze na jeden příběh, kdežto dříve jsem na to nehleděla. No, a kvůli tomu uzavřené příběhy byly jen ty jednorázové.

Ok, vidím, jak jsem od tématu otázky dost odskočila – možná jsem si to měla nechat na další otázky. Každopádně, chtěla bych si zkusit podat přihlášku na příští rok na kombinaci České filologie a žurnalistiky. Přemýšlím, že by to nemusel být zase tak blbý nápad, minimálně bych to vyzkoušela, no, a třeba by se mi to do třetice povedlo. Uvidíme. Nejsem si však jistá, jestli bych své třetí studium nemusela platit a zda by mi předměty z ČF uznali jako splněné… přihlášku si podám, dále se uvidí.

6.       Když jsme u toho psaní. Tvoje specialita jsou doopravdy nechutné horory. Vím to, protože jsem je četla. I když jsi delší dobu žádný nenapsala, což je sice zvláštní, ale můj žaludek ti za to děkuje. Ale abych se vrátila otázka, co to nenadálé odchýlení od hororů?
Takhle, jak jsem se zmínila již u páté otázky, v první řadě se teď zaměřuji pouze na jeden příběh a to na Vraždy kvůli sušenkám, což – jak se mi tak zdá – začíná být poslední dobou spíš psychologický román s nástinem fantasy než nějaký horor a na nic jiného nějak nezbývá čas.

7.       Také máš rozepsán rukopis Vraždy kvůli sušenkám. Jak jsi na tom se psaním? Upřímně doufám, že je příběh na tom mnohem lépe, než když si mi poslala na korekturu první kapitolu.  Snad mě nezabiješ za to, když prozradím, že se to doopravdy nedalo číst. Tak co teď, už se to dá číst? A myslíš, že v nejbližší době bude rukopis připraven na obesílání nakladatelství?
Po pravdě? Poslední dobou jsem na tom celkově se psaním dost bledě a jediné, co dokážu napsat, jsou články na blog a pak také recenze, ale tak alespoň něco. Nicméně jsem už u Vražd překonala hranici 100 stránek a už mám rozmyšleno, jak příběh skončí. Teprve poté bude na řadě to nejdůležitější. Tedy vlastní korektura. Až pak se odvážím ten příběh poslat betareaderům. Uvažovala jsem i tak, že bych se zeptala babičky, jestli by si ten příběh přečetla, ale bojím se, že to zrovna není její šálek kávy…

Vážně nemám tušení, jestli se to dá číst. :-D To musejí posoudit jiní, já takto nemůžu soudit. Ne, nemyslím si, že bude rukopis v nejbližší době připraven na obesílání nakladatelství, jestli tak mohu soudit, bude to stát ještě hodně dřiny. Potu a krve doslova. Ačkoli bych byla nejraději, kdyby si tuhle povinnost vzal na sebe někdo jiný. :-D

8.       Kdy jsi začala psát příběhy? A kde čerpáš inspiraci na své neotřelé nápady? Vlastně mě nejvíc napadá, kde jsi čerpala inspiraci na ty své horory…
Pamatuji si, že příběhy jsem začala psát ještě jako malá holka. Tuším, že mi tehdy mohlo být tak šest sedm let. To jsem psala především takové pohádky, které sice nebyly z mé hlavy a byly šíleně kraťoučké, ale začátky bývají všelijaké, že ano.

Také jsem psávala básně, které sice dávaly pramalý smysl, ale zato jsem se snažila, aby se rýmovaly. Jednu z mých básní, na kterou jsem asi nejvíc ‚pyšná‘, jestli to tak můžu říct, jsem před nějakou dobou překopírovala i na blog pod názvem Líná Dorka (uveřejněn na autorčině starém blogu). Ve své podstatě je to pitomost, ale má něco do sebe. Něco, co mě nutí, abych tam tu báseň nechala a nemazala ji.

Zhruba ve třinácti jsem pak přečetla knížku od Lenky Lanczové s názvem Vůně deště a napadlo mě, co kdybych taky napsala knížku? Ten příběh jsem pojmenovala Freestyle (podle zápisníku, do kterého jsem ho psala, jak originální…) a byl to vlastně jen takový bezduchý románek, kde se něco začalo dít až v okamžiku, kdy jsem to utnula a začala psát něco jiného. Tuším, že se poté jednalo o můj první horor – Smrt v jezeře, ale jistá si tím samozřejmě nejsem, doma mám zápisníků nespočet a dříve, než jsem měla notebook, jsem nejdřív psávala v ruce a až pak přepisovala.

A kde čerpám inspiraci? Tak nějak všude možně. Například nápad na Vraždy kvůli sušenkám mě napadl ve chvíli, kdy jsem jedla sušenky u babičky. Jen jsem tam potom dopsala skořici místo karamelu. Nebo povídka Upíří kousnutí (což teda není fantasy, ale spíše taková detektivka, no, a zatím není na blogu, protože není ukončená tak, jak bych si přála), na tu jsem dostala nápad na zahrádce, kdy jsem v ruce držela motyku.

9.       Máš v nejbližší době rozplánováno psaní nějaké nové povídky nebo rukopisu?
V současné době se kromě Vražd snažím ještě sesmolit nějakou povídku do dvou soutěží. U Triumvirátu a pak taky soutěž, která probíhá v naší knihovně na Vsetíně. Téma sice nic moc, ale napsat se na něj něco dá a věřím, že se mi to do konce prázdnin povede. A vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla štěstí v nějaké literární soutěži a nějak výrazně nepočítám, že bych vyhrála, tak bych povídku zcela určitě zveřejnila i na blogu. Teda pokud by se nestal zázrak. :-D

No, a ještě pomalu – opravdu pomalinku – plánuji pokračování Vražd kvůli sušenkám s tím, že bych chtěla pokračovat tam, kde příběh skončí (určitě všichni pochopí, proč závěr nechci prozrazovat). Ráda bych konečně dopsalo Sedmero odstínů fialové a Roky klamu. Nebo V objetí lásky, ale dokončení tohoto příběhu je zatím ve hvězdách. Řekla bych, že tento rok bude ve znamení dopisování neukončených povídek a dohánění restů než psaní nových. Když tedy nepočítám ty povídky do soutěže.

10.   Teď přijde poměrně klasická otázka, ale jelikož je to rozhovor s bloggerem, nemůžeš se mi divit. Kdy ses rozhodla, že si založíš blog? Předpokládám, že to podle názvu bylo až po té, co se tvým vysněním povoláním stala novinařina.
Myšlenka na založení blogu vznikla už dávno předtím, než jsem se k tomu skutečně odhodlala a to mě do dnes dost mrzí, jelikož jsem začala na můj vkus relativně pozdě, ale hold minulost už nezměním. Čítávala jsem různé časopisy a několikrát tam zaznělo, že se jedná o bloggerku (o doggerech/mužích jsem toho tolik neslyšela) a už tehdy jsem si chtěla založit vlastní blog, jen jsem dlouhou dobu nevěděla, jak na to. Přes počítače jsem totiž v té době byla naprostý antitalent. Byla jsem ráda, že ho dokážu zapnout, že dokážu spustit Word a internet, ale na internetu jsem uměla vyhledávat asi tak, jako dneska brácha.

Blogů jsem měla nespočet, ani si už nepamatuji, který byl první, ale s největší pravděpodobností jí byl teresa005.blog.cz, který je v provozu, ale důrazně nedoporučuji se na něj podívat. Teda pokud nechcete skončit s holou hlavou od ustavičného trhání vlasů. A název tohoto blogu byl nejprve Z deníčku, až asi po roce fungování nefungování jsem to změnila na současný název a ten už blogu zůstal.

11.   Kromě blogspotu působíš i na jiných stránkách. Musíš mě omluvit, že si teď vybavím pouze stránku vaseliteratura.cz, ale moje paměť není v tomhle zrovna nejlepší. Abys tedy napravila moji chybu, na kterých stránkách působíš? A jak ses k psaní na ně dostala?
Nyní působím pouze na Blog.cz a na stránce Vaseliteratura.cz, kam zveřejňuji recenze (teda, recenze je tam ode mě jenom jedna) a především pak rozhovory, které mě obzvlášť baví. Před časem jsem kontaktovala web Liternisvet.cz, kde připravuji zatím pouze jeden článek (počítá se, že ho připravuji, když ho mám teprve v hlavě?), takže se nedá říct, že bych byla plnohodnotná redaktorka.

Zhruba od listopadu do ledna jsem psala pro studentský portál StudentPoint.cz, do literární sekce, což z důvodu mé nespolehlivosti (a pak taky zkouškovému) nevyšlo, ale nějak jsem nemohla přijít na to, jaký tam zveřejnit článek. Což je docela paradox, když si vzpomenu, kolik jsem jich chtěla zveřejnit předtím, než jsem jim mail poslala.

K psaní na všechny z uvedených stránek jsem se dostala přes e-mail, který mají uvedeny v kontaktech. No, a mé psaní se jim líbilo, takže jsme si mohli plácnout. V budoucnu bych pak ráda psala pro studentský magazín Univerzity Palackého a to i přesto, že mě na žurnalistiku nepřijali. Ale třeba to odvolání vyjde. Na střední, kde jsem dělala maturitu, jsem se také dostala až na odvolání.

Edit. K 23. září: No, tak to odvolání na žurnalistiku bohužel nevyšlo, ale to není to, proč doplňuji svou odpověď. Před časem mě totiž zkontaktoval portál Chrudimka.cz na základě recenze, kterou jsem na starém blogu napsala a nabídl mi spolupráci ve smyslu psaní recenzí na audioknihy pro jejich web. Toho dne jsem zářila jako sluníčko a skákala nejméně tři metry do vzduchu. Psala jsem o tom i na blogovém Facebooku, no, a samozřejmě, že jsem jejich nabídku přijala! :-)

12.   Pořádáš celoroční literární soutěž, jak tě to napadlo? Kde vůbec bereš energii na hodnocení povídek a rozhodnutí, která je nejlepší?
Chtěla jsem nějakou trvalejší soutěž, kterou bych každý rok mohla opakovat, a tahle celoroční soutěž zněla dobře. Abych byla upřímná, už si ani nepamatuji, jak mě přesně napadla, ale líbí se mi, že není nový ročník od ledna, ale až od února, přičemž leden ukončující jeden ročník vždy vymýšlím takový volnější – a pravděpodobně i tentokrát bude takové zhodnocení soutěže jejími účastníky.

Přiznávám, že někdy na to tu energii nemám, snažím se je hodnotit v okamžiku, kdy se mi chce, abych se do toho zbytečně nenutila a tím pádem to neodflákla. Navíc mě baví vymýšlet ještě dodatečné dárky pro ostatní soutěžící a i když každý dostane vesměs to samé, doufám, že to i tak potěší.

13.   Zůstaneš jen u celoroční literární soutěže, která jak doufám bude každý rok, nebo budeš pořádat ještě něco nového?
Zatím jinou literární soutěž neplánuji, ale pokud se to počítá jako něco nového, když byl jeden ročník minulý rok (spíše ne), tak bych ráda udělala druhý ročník Knížkometru, kterého se teda nemůžu dočkat. Jsem zvědavá, jak se moje knihovna za poslední rok rozrostla. Co se týká literárních soutěží, ano, v současnosti zůstanu pouze u celoroční soutěže, ale do budoucnosti to odhadnout nedokážu. Třeba mě něco napadne, uvidíme… :-)

14.   Jsem si jistá, že fotíš, i když ne tolik jako čteš nebo píšeš. Co fotíš nejradši?
Ano, fotím. Občas. Není to tak často, jako čtení a psaní, ale přesto čas od času něco vyfotím a umístím na Facebook – teda pokud je to povedené a působí to pěkně. Naposledy to byly fotografie pořízené z našeho balkónu, na nichž byl věžák s úžasně tajemnými červánky. Byla jsem nadšená, že jsem si jich všimla přesně v pravou chvíli a mohla je tak vyfotit.

Řekla bych, že vesměs fotím takové blbinky jako například když si koupím něco pěkného – za poslední dobu to byla zlatá sovička na klíče s oranžovým pruhem. Volila jsem záměrně jinou než ostatní soutěžící v Roční literární soutěži. Pak také ráda fotím knížky. Nebo když jsem někde venku a vidím pěknou kytku a mám u sebe mobil (protože fotoaparát nemám), s chutí to vyfotím.

15.   Když už jsem pořádně probrala tvůj život, blog a psaní můžeme se vrhnout na další tvůj koníček, knihy. Co miluješ na čtení ze všeho nejvíce? Která kniha tě ke čtení přivedla?
Bude to znít, jakože se opakuji po ostatních, ale věcí, co ze všeho nejvíc miluji na knihách je to, že díky nim můžu uniknout do jiných světů (i za cenu toho, že se někdy moc neliší od toho našeho), poznat spoustu zajímavých lidí, být venku (to jen mamka si myslí, že nechodím ven, ale já chodím, svým způsobem…). Vůni knih. Ten pocit, kdy držím v ruce knihu, je k nezaplacení.

Ke čtení mě naplno přivedla Šifra mistra Leonarda od Dana Browna a od té doby vždy nadšeně očekávám další Brownovu knihu, ale samozřejmě čtu mnoho dalších knih, teď se do jiných světů vydávám spíše skrze recenzní výtisky než knížky, které jsem si půjčila z knihovny nebo jsem si sama koupila.

Ostatně ale celý svůj život mě ke čtení přiváděl můj milovaný dědeček, který byl kromě vášnivého čtenáře také sběratelem pohlednic a podpisů od známých a ne tak úplně známých osobností. Onehdy jsem v jeho šuplíku našla dopis, který psal nějaké fotbalové osobnosti.

Vlastně jsem ani nevěděla, že měl tak moc, jak v dopise popisoval, rád fotbal. A trochu mě to rozesmutnilo. Uvědomila jsem si, že jsem ho asi nikdy neznala moc dobře a hrozně mě štve, že odešel ještě dřív, než jsem začala pořádně číst.

Děda mi vlastně až do své smrti (do nynějška mě mrzí, že jsem se nedokázala rozplakat na jeho pohřbu) zásoboval knížkami, přičemž většinou se jednalo o encyklopedie, což mě i trochu mrzí, ale zase je to lepší než když mi koupil knížku, která mě nějak nezaujala a já ji ani neměla zájem číst…

16.   Objevila si v poslední době nějakého zajímavého spisovatele či spisovatelku? Čím tě okouzlil/a?
K dnešnímu dni se na můj seznam oblíbených autorů zařadil Michael Robotham a to díky své knize Řekni lituji, která mě naprosto okouzlila. Byla napsána tak bravurně, tak neuvěřitelně čtivě, že kdyby to bylo možné, dám jí snad tisíc hvězd a klidně ještě víc.

17.   Která kniha tě inspiruje? Dodává ti naději?
Tyhle otázky po pravdě nemám ráda, protože nikdy nevím, jak přesně na ně odpovědět. Říct jednu knihu by mi nepřidalo fér, ale kdybych vyjmenovala všechny, bylo by to přehnané. Kdybych udělala výběr, netuším, jestli bych na nějakou nezapomněla. Ale kdybych nemusela říct název, řeknu, že mě snáze inspiruje (a dodá mi naději) taková kniha, která končí dobře a pokud možno, tak i podle mých představ.

18.   Nějaký oblíbený citát z knihy?
To je zase taková hloupá otázka, ale prošla jsem si nějaké oblíbené citáty, které mám na Databázi knih a vybrala jsem citát Dana Browna, kterého tam mám nejčastěji (asi bych to měla trochu zaktualizovat): „Lidé jsou ochotni učinit daleko víc pro to, aby se vyvarovali věcí, kterých se bojí, než aby získali to, po čem touží.

19.   Ráda bych tě vyslýchala dál, ale vím, že tvoje odpovědi už takhle budou kilometr dlouhé a chtěla bych, aby se tento rozhovor vešel do jednoho článku. Proto ti pokládám poslední a obvyklý dotaz. Máš ještě něco na srdci? O blogu nebo o sobě? Něco, na co jsem se zapomněla zeptat, ale ty víš, že by to mě a nejen mě mohlo zajímat?
Vážně myslím, že je ten rozhovor už dost dlouhý (šest stránek ve Wordu, představte si to!). Přece jen skoro tři tisíce slov nejsou zrovna málo. Asi si řeknete, že jsem strašně ukecaná, ale to jenom takhle na papíře či přes počítač. Jinak bych toho neřekla asi ani polovinu, co jsem tu sepsala a pak bych akorát litovala, že jsem to neřekla. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem k předchozí otázce mohla uvést jiný citát, ale to už je jedno.

Snad jen na závěr tohoto rozhovoru dodám, že doufám, že jsem nikoho příliš neunudila a že jste ho všichni zdárně dočetli (a přežili). :-) 

7 komentářů:

  1. úžasnej rozhovor :) konečně jsem se o Terce něco dozvěděla :) a že toho nebylo málo :) ... těším se na další rozhovory

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Docela mě překvapuje, že si ho přečetla celý :D

      Vymazat
    2. Tak teď jsem se asi urazila :D ... jistě, že jsem ho přečetla celý, jsem zvědavá osoba :D

      Vymazat
  2. Tvoje rozhovory jsou opravdu pěkné. Přijde mi, že vždy vybereš blogera, který je jako člověk dost zajímavý a dělá spoustu věcí. Opět se mi to líbilo :) Já třeba horory psát neumím a obdivuju lidi, co ano, protože pro psaní je to zajímavý žánr.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mě je většina lidí něčím zajímavá, jen to třeba není poznat. Jsem ráda, že se líbilo.
      Já je taky psát neumím, ale máš pravdu, je to zajímavý žánr.

      Vymazat
  3. Obdivuju tvoje otazky, protoze zatím žádné nebyli neoriginalni a jsou vázne skvěle, takové, ktere vázne někoho zajímají a zároveň toho řeknou o člověku nejvíce. Rada jsem se o Terce něco dozvěděla a rozhovor byl opravdu zajímavý :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych ani neřekla, že zadává nějaké originální otázky, jen se snažím prozkoumat blogera do hloubky.

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)