Pages

Zamilovaní nepřátelé - 50.Kapitola



"Tak mě polib." Tři obyčejná slova a pro mě to bylo, jako kdyby přese mě projel poryv energie. Usmál jsem se a přitáhl si ji k polibku. Ale ona se skoro hned odtáhla.
"Co se děje?" Byl jsem jejím chováním zmatený.
" Něco jsem slyšela. Jako kdyby se někdo přemístil."
"Počkej tady." Nechal jsem jí v pokoji a šel se dolů podívat, co se děje. Sice jsem nic neslyšel, ale je lepší to zkontrolovat. Šel jsem tedy dolů s nataženou hůlkou. Měl jsem ji vždycky u sebe, ale od doby, co jsem tu nebyl důvod ji použít.

"Já ti jdu oznámit dobré zprávy a ty na mě s hůlkou." Jak mi tenhle hlas chyběl.
"Mami." Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se jí kolem krku, jako když jsem byl pětiletý kluk.
"Tolik lásky. To jsem od tebe nezažila za celý svůj život."
"Jsi v pořádku? A co tady vlastně děláš?" ignoroval jsem její poznámku.
"Jsem v naprostém pořádku. Řekla jsem, že vás musíme dostat do bezpečí, než Voldemort zemře. Nebo sis myslel, že tě tu nechám do konce života?"
"Takže je mrtvý?"
"Je. A ty i Hermiona jste v naprostém bezpečí. To my připomíná, kde je Hermiona? Neprovedl si nic, že ne?" Kromě toho že jsem se do ní zamiloval? Počkat co?
"Je nahoře. Slyšela tě přemístit, tak jsem se šel podívat, jestli to nejsou náhodou smrtijedi."
"Takže když jsem se sem přemístila, byly jste spolu v jedné místnosti? Kde jsou nějaké modřiny a zlomený nos?"
"Musíš mi pořád připomínat třetí ročník?" Jako obvykle jsem si stěžoval na ten nos tátovi a máma to slyšela. Od té doby to mám na talíři skoro pořád.
"Náhodou to byla dobrá rána." Ozvalo se ze schodů, na kterých stála usměvavá Hermiona. Po slzách ani památka.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)