Překvapivě byl od něj klid. Celý týden mi dal pokoj. Maximálně jsme se setkaly na milisekundu v kuchyni, ale to jeden z nás hned odešel. Nesnažil se mě provokovat, nic a já jsem za to ráda. Ale nedalo se to snést. Bylo tu mezi námi šílené dusno. Nedivím se tomu, jen mi to je nepříjemné. A jak to tak vypadá, zrovna brzy se odtud nedostanu. Měla bych se s ním pokusit mluvit, ale má to vůbec cenu? Stejně mě hned pošle do háje. Ale co, zkusit se má vše.
Vyšla
jsem z pokoje a šla hledat ten jeho. Byl to vážně velký dům, ale
podvědomě jsem tušila, že si vybral nejvzdálenější pokoj ode mě. Tak
jsem šla do posledního patra, ale nikde tam nebyl. Prošla jsem všechny
ostatní patra, ale v žádném pokoji nebyl. Zbýval už jen jediný pokoj
naproti mně. Ta nejmíň pravděpodobná možnost. Ale možná, ani nevěděl,
který pokoj jsem si vybrala.
Došla
jsem ke dveřím a zaklepala. Neodpovídal. A tak jsem jako u předešlých
pokojů prostě otevřela dveře a vlezla dovnitř. Byl tu. Tedy nebyl, ale
měl tu věci. Nejspíš odešel do kuchyně nebo do některého z desítky
společenských pokojů, které tu byly. Šla jsem tedy zpátky ke dveřím.
Promluvím si s ním později.
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji za krásný komentář :)