Válka mezi autorkou a knižní postavou

Annabell měla svůj život do detailů naplánovaný. Věděla přesně, jak má vypadat její budoucnost a neuměla si představit nic, co by jí to mohlo pokazit. Jenže pak se stalo hned několik věcí najednou. Oznámení jejích rodičů a o stěhování je už tak dost strašné, ale spisovatelka Lucy Keating tomu nasadila korunu. Na návštěvě v její škole sdělila AB něco neuvěřitelného. Že je jen postavou v knize, kterou právě teď píše.

Anabell tomu odmítá uvěřit a považuje Lucy jen za bláznivou spisovatelku. Jenže najednou začíná AB vnímat svět kolem sebe a uvědomuje si, že mnoho věcí nesedí a ona sama netuší, proč některé věci dělá. Uvědomuje si, že známá autorka mluvila pravdu. Nejhorší na tom být postava v knize není však to, že není skutečná, ale že nemá možnost rozhodovat o svém životě. A tak začíná boj mezi postavou a spisovatelkou za poslední slovo v příběhu.

Příběh je napsán v ich formě z Annabellina pohledu, což je vzhledem k tomu, že se vše točí ohledně její reálnosti a práva na vlastní hodnocení pochopitelné. Ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o příběh v příběhu, by mi vůbec nevadilo, kdyby byl v knize občas pohled spisovatelky, která Annabell píše. Bylo by to osvěžující a určitě by to knize jedině prospělo. Ale i z jednoho pohledu je kniha fajn. Přeci jen o to, jak celou situaci vnímá hlavní hrdinka jde v knize především.

Nejdůležitější však je, že se kniha dobře čte. Děj hladce plyne a není vyplněn bezvýznamnými odstavci jen proto, aby byla kniha delší. Zároveň však ani není nijak strohá, stručná. Autorka našla zlatý střed.

Neskutečně se mi líbí celkový námět příběhu, boj mezi spisovatelkou a její vlastní postavou. A to nejen proto, že je to originální námět, ale prostě se mi líbí ta představa, jak se autorka snaží napsat příběh, jenž se jí honí v hlavě, ale postavy prostě nechtějí. Možná, že je to jen můj dojem, ale přijde mi, jako kdyby autorka svou knihou sdělila světu, proč mají spisovatelé autorské bloky a trvá jim tak někdy díl dokončit knihu, na kterou mnoho fanoušků čeká. Asi to nebyl její záměr, ale já to v podtextu vidím a zalíbilo se mi to snad ještě více než hlavní téma.

Co se týká samotného příběhu v příběhu, tak z něj už tak moc na větvi nejsem. Neříkám, že je špatný, ale ohraný. Vedlejší dějové linky nabízejí to, co si můžu přečíst ve stovkách dalších knihách. Na druhou stranu je možné, že to byl autorčin záměr. Aby příběh už od začátku hlásal, že se jedná o knihu a hlavní hrdinové jsou postavy. Pokud ano, tak to Lucy Keating vymyslela opravdu rafinovaně.

Osobně bych však dala přednost, kdyby vložila trochu originality i do knihy v knize. Zvlášť, když se soupeření mezi Annabell a Lucy Keating o to, kdo bude mít poslední slovo, většinu knihy skoro neprojevovalo.

Ve stejném duchu jsou vymyšleny i postavy. Je na první pohled jasné, že se jedná o postavy knih, ale zároveň je v nich něco reálného právě proto, že se snaží vzít svůj život do vlastních rukou. Avšak nejsou rozpracované, jako postavy ve většině knih, ale tady mi to nevadí. K Psáno životem fakt, že nemají skoro žádnou hloubku, perfektně sedí.

Jsem ráda, že jsem si Psáno životem přečetla, ale pravdou je, že jsem čekala něco trochu víc. Lucy Keating přišla s opravdu skvělým nápadem, který zaujme na první pohled. Rozhodně ho však mohla trochu více propracovat, vzít to z několika úhlů a udělat lepší knihu. I tak je to však krásná kniha, která se perfektně hodí na lenivé slunečné dny.

Recenze byla napsána pro Databázi knih.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia.