5. 1. 2018

Neznají mě a tak si vymýšlí



Tenhle článek původně nebyl v plánu, ale nemohla jsem si pomoct. Po jedné poznámce mojí třídní, která mě naštvala a urazila v jednom jsem tohle potřebovala napsat. Ale začneme od začátku.

Do téhle školy chodím čtyři roky. Vlastně pět, jelikož jsem si po prváku změnila obor, ale to není zas tak podstatné. Jde mi o to, že čtyři roky jsou dlouhá doba, ale rozhodně krátká na to, aby vás lidé poznali. Zvlášť, když jste tak uzavření jako já a nechcete, aby vás poznali.

Popravdě neexistuje jediný člověk z mojí školy, který by mě skutečně znal. Jistě, ví o mě věci, které jsou pravdivé, ale v mých očích docela bezvýznamné. Jsou to takové povrchní věci, díky kterým mě jednoduše znát nemůžou. 

Samozřejmě, že i mezi spolužáky jsem našla lidi, kterým jsem o sobě něco prozradila, ale moc jich není. A popravdě to nikdy nebylo všechno. Vždycky jen nějaká část a ta ještě hodně cenzurovaná a odlehčená. Popravdě asi nikdo kromě mého kocoura a psa netuší, kdo skutečně jsem, protože jedině jim věřím na sto procent.

Ale to jsem trochu odbočila. Jde mi o to, že mě neznají. Jenže moji spolužáci se nesnaží předstírat, že ano. Prostě si mě spojili s těmi veřejnými povrchními věcmi a nic jiného neřeší. Nesnaží se mě poznat, protože se já nesnažím, aby poznali mě. A takhle mi to vyhovuje. Ale aspoň mají tolik rozumu (nevěřím, že jsem o svých spolužácích řekla, že mají rozum), aby z toho nedělaly unáhlené a naprosto absurdní názory nebo tvrdily, že jsem kdysi byla taková, přesto že to vůbec není pravda, aby to vypadalo, že mě znají.


O učitelích se tohle bohužel říct nedá. Ti si vás hned na začátku zařadí do nějaké kolonky a je úplně fuk, kdo ve skutečnosti jste. Popravdě jsem si na tohle už zvykla. Vím, který učitel mě nesnáší (bezdůvodně), u kterého musím našlapovat po špičkách a se kterým se můžu bavit jako se starým známým. Vím i to, jaký má kdo styl učení, zkoušení a testů. Jenže takhle je to vždycky u všech, takže si to neberu nijak osobně a jednoduše to neřeším.

Teď se však dostávám k jádru problému. Nebo se k němu přibližuji. Jak jsem byla na praxi, tak mi, dalo by se říct že vedoucí, řekla, jak si pamatuje jak sem byla ve druháku celá nervózní, bála se že to nezvládnu a teď jsem naprostý profík. Dovolte abych se zasmála, protože je to naprostá volovina.

Ano, praxe je pro mě náročná. Vždycky když jsem byla na praxi, měla jsem v sobě přírodní prášky proti nervům a stresu. Nevím jestli pomohly, ale aspoň jsem měla lepší pocit. Tohle nepopírám, ale popírám, že i kdybych z těch lidí byla nervózní, takže bych to na sobě dala vidět.

Mám praxi v tom skrývat to, co skutečně cítím. V přetvařování a potlačování emocí jsem skvělá. Kdyby ne, už bych nejspíš měla minimálně trojku z chování. Ale nemám, protože i když jsem v právu nebo se někdo chová jako s prominutím kretén, mlčím. Na téhle škole ani jinou možnost nemáte, pokud nechcete, aby jste se dostali pod něčí hledáček.

Takže ne. I kdybych fakt byla nervózní... jako že přímo nervózní jsem nikdy nebyla, spíš vystresovaná a unavaná. Ona by to nevěděla, nikdo by to nevěděl. A víte co? Vsadím se, že tohle říká úplně všem. 

Už jen pocit, že si něco vymýšlí, aby mohla předstírat jak dobře si mě pamatuje mě štve. Přijde mi to jako podkopávání mě osobnosti, názorů, pocitů, samotného mého bytí.


Popravdě jsem to ale hodila za hlavu, protože mi to nestálo za to přemýšlení, ale pak přišla s naprosto úžasnou poznámkou třídní. Ta mi řekla, že jsem se od prváku šíleně změnila, že tehdy jsem se tvářila, jako že mě všechno obtěžuje a teď už jsem v pohodě a na nic si nestěžuji. Tak tohle byl prosím pěkně poslední hřebíček do rakve a já se sama divím, že jsem se v té chvíli dokázala ovládat a nic jí na to neříct.

Samozřejmě to je všechno naprostý výmysl. Jak už jsem řekla, tak od prváku prostě držím hubu a krok, aspoň před učiteli. Mít vlastní názor nebo se ho dokonce pokoušet obhájit je přímá cesta do hrobu. Na to jsem přišla docela rychle. Takže prostě mlčím, dělám to co mám a stěžuji si navzájem spolužákům. Ale učitelům nikdy.

Takže ano, za takovou blbou poznámku bych nejradši vraždila. Ale bránit se nemůžu. Já vím, jaká jsem před třemi lety byla, jak jsem se chovala. Vím, že nemá pravdu. Ona... nevím, co se tím snaží dokázat. Jestli chce mít pocit, že jsem byla v prváku fracek zralej na polepšovnu a díky ní je ze mě normální člověk, nebo... vážně nevím. 

Je to postavení na hlavu. Když o mě lidi nic neví a dokonce si ani nic nepamatují, tak by radši měli mlčet. Kdybych o třídní řekla, že v prváku byla ochota sama a od druháku měla se vším problém, furt řešila nějaké banality a hledala problémy tam, kde nebyly, nejspíš by mě označila za drzou, arogantní a na vrch mi dala napomenutí. Jenže víte co? Tohle by byla, narozdíl od jejího prohlášení, pravda.

Tohle rozhodně nejsou jediné nespravedlivé věci vůči mě, ale ne všechny přímo sedí k dnešnímu tématu a ne všechny si pamatuji. A za jejich vzpomínání mi to nestojí. Lidi, kteří pracují ve školství jsou prostě divní a dle mého názoru by se měli aspoň jednou do roka zúčastnit psychotestů, ale to už je zase jiný článek.

Nevím, jestli to máte podobně, nebo je moje škola na hlavu... popravdě sázím na to druhé. Takhle to prostě je a z  mé strany nemá cenu se tím dále zabývat, protože nic nezmůžu. Ale potřebovala jsem se vypsat. Nepotřebovala jsem nutně napsat tenhle článek, mohla jsem svoje emoce vložit do nějaké povídky, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Protože takhle se já zbavuji těch emocí, které v sobě ukrývám psaním. Aspoň většinou.


2 komentáře:

  1. Podľa mňa toto berieš trošku viac dramaticky ako to je :-) Ono sa človeku môže zdať, že sa nezmenil, ale každý sa mení, rok-dva-tri je dlhá doba na to, aby sa nikto nezmenil :-) Nepoznajú ťa, to je možné, ale na druhej strane každý na každého nejako pôsobí, ľudia majú navzájom zo seba nejaký dojem, možno sa zmenilo to, že sa ti lepšie ignoruje čo iný hovoria, možno nie, možno sa im to iba zdá. Ale keďže ťa ľudia nepoznajú posudzujú ťa podľa toho ako na nich pôsobíš a úprimne, ako inak majú zistiť niečo viac? :-) Nemyslím to v zlom, ale ak ťa niekedy hnevajú takéto poznámky, tak sa ozvi, nemyslím niekoho vraždiť, ale normálne len povedať, že nemyslíš, že by si sa zmenila a podobne :-) Nikto nikoho nikdy nespozná úplne, ale aj o neznámom človeku si môžem všeličo myslieť len na základe správania, výzoru atď. a už je na danej osobne či sa rozhodne u mňa vyvolať iný dojem alebo nie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Asi se chtěla sama cítit lépe, prostě si rejpnout.
    Také to nemám ráda, když o mě někdo řekne něco, co není pravda. Též jsem se naučila, že ty opravdu silné emoce skrývám, vetšinou když mi někdo slovem ublíží a nebo se ke mě chová, divně.
    Lepší je vždy tohle prostě hodit za hlavu.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za krásný komentář :)