Pages

Secrets of Lonely Wolf - 17.Kapitola



Probudila mě příšerná bolest hlavy, díky které mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co se stalo. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Neměl jsem nejmenší tušení, kde jsem se ocitl, ale na první pohled to vypadalo jako nějaká stará kobka. Když bolest trochu odezněla, zkusil jsem se postavit, ale nešlo. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem v okovech a to hodně nakrátko. 

„No, to si děláš srandu,“ zaklel jsem.

„Isaacu,“ ozvalo se a napravo ode mne zařinčely řetězy. Ten hlas mi byl povědomý, jen jsem si nemohl, vzpomenou odkud. Kdyby mě aspoň nebolela hlava. Mohl bych se líp soustředit.

„Isaacu, jsi v pohodě?“ konečně mi to došlo.

„Boyde?“

„Tak jsi v pořádku,“ naléhal na mě.

„No, už mi bylo i hůř, ale kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se ho.

„To nevím,“ odpověděl zklamaně.

„Když nás sem před měsícem přivezly, bylo to tu prázdné. Po Thalii a ostatních žádné stopy.“

„Počkat a kde je Scott?“

„Odvedly ho předevčírem, od té doby tu nikdo nebyl. Naposledy včera, když přivedly tebe.“

„Počkat co? Včera?“ 

„Přesně tak, byl jsi mimo skoro dvanáct hodin.“

„Sakra, to je špatný. To je moc špatný.“ Nebudu lhát. V ten moment mi bylo do pláče.

„Byl jsem dost překvapený, když dovedly tebe. Jak ses tu vlastně vzal?“ zeptal se.

„Hned potom co jste se Scottem zmizeli, přiletěl Jack s Hayley a hned na to jsme odjeli sem do New Orleans. Od té doby jsme měly domácí vězení. Celá smečka po vás pátrá. Sakra kdyby aspoň věděli, kde jsme,“ zaklel jsem.

„Kde vlastně jsme?“ napadlo mě.

„Tohle nevypadá jako dok.“

„To teda není,“ řekl Boyd.

„Jsme na hřbitově.“

„Cože?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Je to tak.“

„Jsme všem na očích, ale přitom nikdo neví, že jsme tady. Asi to bude znít divně, když to teď řeknu, ale je to chytré, moc chytré.“ Boyd měl zatraceně pravdu. Když jsem si uvědomil, že jsem tu před pár dny byl, měl jsem na sebe vztek. Kdybych alespoň něco tušil.

„Boyde, musíme se odtud nějak dostat,“ sebral jsem všechny svoje síly, chytil řetězy, zatáhl… a nic.

„Nenamáhej se, tohle jsem zkoušel několikrát. Jsou začarovaný,“ řekl zklamaně. V tom se ozvalo vrzání dveří. 

„Někdo jde,“ křikl jsem.

„Zřejmě si jdou pro mě,“ povzdychl si Boyd.

Mžoural jsem proti světlu. 

„Davino,“

„Rychle nemáme moc času!“ nějakým neznámým kouzlem odemkla okovy.

„Co to děláš?“ 

„Není to jasné?“ odpověděla, když odemykala řetězy Boydovi.

„Počkej,“ chytil jsem ji za paži, když se rozběhla směrem ke stolu se spoustou knih a lejster.

„Jestli máme zachránit jeho smečku před jistou smrtí, musíme to udělat hned!“ zdůraznila a vyprostila se z mého sevření. Nechápal jsem to. Nejdřív mě díky ní zavřou tady a teď se tu objeví a snaží se nám pomáhat. Začala se zuřivě prohrabávat v hromadě papírů.

„Někde to tu musí být!“ vrčela si sama pro sebe.

„Když mi řekneš, co hledáš, čarodějko, pomůžu ti,“ řekl Boyd a přistoupil k ní.

„Jmenuju se Davina a hledám tu plány hřbitova. Jsou v nich vyznačeny hrobky, ve kterých drží vaše přátele. Slyšela jsem moji tetu, jak o tom mluví s jedním ze svých poskoků.“ Nepřestávala s hledáním. Boyd prohledával vedlejší police a hromady papírů.

„Našel jsem to,“ zaradoval se.

„Skvěle,“ vyhrkla Davina.

Z ničeho nic se venku ozvalo pronikavé zavití, až mi z toho málem praskly ušní bubínky. Jelikož členy Jacksonovi smečky ve zvířecí podobě neznám, nepoznám je po hlase, ale podle Boydova výrazu mi bylo jasné, že jeden z nich to určitě musí být. Nepoznal jsem kdo, ale cítil jsem tu bolest. Ten někdo trpěl neskutečnou bolestí. 

„Ale ne, už je pozdě,“ zakňučela Davina. Kromě toho vlčího naříkání se odněkud shora ozývalo prapodivné mumlání.

„Nestihnou to včas,“ naříkala Davina. Ale ani jeden jsme netušili, o čem to mluví. Když uviděla naše nechápavé výrazy, pokusila se nám to vysvětlit.

„Upozornila jsem Alfu o tom, co se chystá.“

„Cože jsi udělala?“

„Tvým mobilem,“ řekla a podala mi můj mobil.

„Musela jsem něco udělat, nemohla jsem je nechat, aby tě zabili. Protože to je to co se chystají udělat!“ Po tvářích jí stékaly slzy.

„Oni nevědí, že nejsi členem této smečky, a kdyby to věděli, pravděpodobně by jim to bylo jedno!“ teď už doslova vzlykala.

„Řekli mi, že moje služby už nepotřebují, že svoje už jsem udělala. A že jsem si vedla moc dobře. Nejdřív jsem to brala jako normální práci, ale pak jsem tě poznala a prostě nemohla jsem to nechat jen tak.“ 

„Zradila jsi vlastní coven?“ zeptal se Boyd.

„Asi jsem přece jen dcera svých rodičů,“ řekla a pokynula nám, abychom ji následovali. Podíval jsem se na Boyda, ten stejně jako já neměl nejmenší ponětí, o čem to mluvila. Jediné, co jsme teď věděli jistě, bylo to, že je na naší straně. Při cestě ven jsem zahlédl Boydův zamyšlený pohled, chvíli na to oslovil Davinu.

„Ty jsi dcera Richarda a Valentiny?“

Davina se zastavila a prudce se otočila.

„Už dlouho jsem ta jména neslyšela, ale pokud to potřebuješ vědět, tak ano. Jsem.“ Odpověděla a dál nás vedla dlouhou chodbou. Plácl jsem Boyda po rameni, aby mi vysvětlil, o co jde.

„Richard a Valentina Clair patřili k našim spojencům. Otočili se proti vlastnímu covenu, protože se jim nelíbilo, že pomáhali upírům, když se spikli proti vlkodlakům. Jack horko těžko zařídil příměří. Až do toho nešťastného halloweenského večera.“ povzdychl si.

„Richard a Valentina se postavili za nás. Poznali, že je to práce upírů.“

„Nakonec je jejich vlastní coven popravil, protože nás bránili. Upřednostnili nás před upíry a to je stálo život.“ Řekl Boyd, ale to už jsme došli na konec chodby. Dovnitř doléhalo slabé světlo skrze otevřené dveře.

Vyběhli jsme ven z hrobky. Hřbitov byl osvětlený pochodněmi a na druhém konci přímo před námi stáli v hloučku bíle odění čarodějové a mumlali nějaká zaříkávadla. Uprostřed kruhu leželo tělo mladé dívky. Nevím, co to mumlali, ale najednou vzplály všechny pochodně a ta dívka zakřičela bolestí a začala se svíjet. Uvědomil jsem si, že se mění ve vlka. Museli nějak ovládat její přeměnu. Vypadalo to jako by se pořád přeměňovala tam a zpátky. Nedovede si představit, jak to muselo být bolestivé.

„Thalie!“ zakřičel Boyd a chtěl vyběhnout za ní, ale ve stejném okamžiku se ozvala mnohonásobná zavití. Čarodějky z ničeho nic přestaly a jedna z nich se otočila směrem k nám. 

„Tohle jsi neměla dělat, Davino!“ zakřičela na ni ta čarodějka.

„I když jsi nám vlastně usnadnila práci, přivedla jsi je všechny!“ opět se ozvalo zavití, tentokrát se rozlehlo po celém hřbitově.

Přál bych vám vidět tu podívanou. Všude kolem nás na střechách nejbližších hrobek a mauzoleí se objevili Jackovi vlci. Věděl jsem, že jeho smečka je velká, ale že by jich bylo tolik. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem ucítil nad sebou velmi povědomý pach. Zvedl jsem hlavu, přímo nad námi na střeše hrobky, ze které jsme vyšli, stál menší zrzavý vlk, tedy vlastně vlčice. 

„Lydie,“ usmál jsem se. Nebyla tu jen Jackova smečka, byla tu i ta moje. Mohlo mě napadnout, že když se neobjevím a neozvu, Jack zburcuje moji rodinu. Ale nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Davino, kterému Alfovi jsi psala?“ pošeptal jsem jí.

„Oběma!“ odpověděla.

„Tak to hodně vysvětluje.“ uslyšel jsem za sebou kroky. Otočil jsem se. Naskytla se nám scéna, jako z nějakého filmu. Jack a můj otec v lidské podobě v čele, po jejich boku Hayley s mojí mámou a za nimi jejich nejlepší vlci.

„Tati já…“

„Dost, na to teď není čas!“ zarazil mě.

„Nakopeme těm ježibabám zadky,“ usmál se.

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ ozvala se Davina. Jack s tátou se na ni nechápavě podívali.

„I čarodějky jsou nejsilnější, když jsou spolu.“

„Ale nás je mnohem víc,“ řekl táta.

„Možná, ale úplněk hraje v náš prospěch. Tedy v jejich. Proč myslíš, že čekaly na úplněk. O úplňku jsme nejsilnější. A vy máte o úplňku slabinu.“ Ukázala na všechny vlky kolem. 

„Vaší přirozeností je, měnit se o úplňku ve vlka. Když to neuděláte je to pro vás bolestivé a spotřebujete spoustu energie. Nemám pravdu?“ zeptala se.

Bohužel měla pravdu. Většina z nás dokázala o úplňku ovládat přeměnu. Bránit přeměně je opravdu bolestivé. Pokud to trénujete, dá se na to časem zvyknout. Nebo tedy udržet na uzdě svoje zvířecí instinkty, ale vyžaduje to opravdu značné množství energie. 

„Co to s tím má společného?“ zeptal se táta.

„Jak je porazíte, když se nebudete moct proměnit?“ řekla Davina.

„Cože?“

„To je jejich plán, použijí kouzlo, aby vám zabránily zůstat ve vlčí podobě. Pak budete natolik slabí, aby vás mohly zabít. Jedním jediným kouzlem, všechny najednou.“

„To je to co provádí s Thalií, zabraňují jí v přeměně,“ zaskučel Boyd.

„Heej,“ ozvalo se zdálky zesíleným hlasem. Zřejmě zase nějaké kouzlo.



„To že jste si přivedly posily, vám nepomůže!“

2 komentáře:

  1. Ou, tak to byl důmyslný plán. Snad to přežijí a vyhrají. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme :) Válka je krutá, hlavně když bojuješ s čarodějkama. Ale nebudu nic prozrazovat, uvidíš příští týden :)

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)