Pages

Secrets of Lonely Wolf - 15.Kapitola



„Asi bychom toho měli nechat,“ podotkl jsem, když jsme se už ani nevím, po jak dlouhé době od sebe konečně odlepili. Asi jsem se do toho až příliš vžil.

„Ne, že by to nebylo krásný, jen je už dost pozdě a asi bych tě měl dovést domů, aby vaši neměli strach.“ Snažil jsem se zavést téma na její rodinu. Třeba by mi mohla konečně něco prozradit. 

„To není nutný, já dojdu domů sama. A našim je to pravděpodobně jedno, protože už nějakou dobu leží v jedné z těch hrobek přímo za tou zdí, o kterou se právě opíráš.“ Odpověděla a já leknutím odskočil dva metry dozadu. Až teď jsem si pořádně prohlédl místo, kde jsme zůstali. Asi tři nebo čtyři metry od místa, kde jsme s Davinou stáli, spojovala dva konce dlouhé zídky, velká železná brána, na jejímž vrcholu bylo napsáno, HŘBITOV. 

„Skvělé místo na první rande!“ pomyslel jsem si. 

„Je ti dobře?“ zeptala se Davina.

„Svítíš do tmy jako světluška,“ zasmála se. 

Mě tedy do smíchu moc nebylo. Nesnáším hřbitovy. A už vůbec ne v noci. S mrtvými není radno si zahrávat. Probudil se ve mně takový ten zvláštní pocit, jako když vás někdo sleduje.

„Asi bychom vážně měli jít,“ podával jsem Davině ruku a přitom stále hleděl na hřbitovní bránu. Zajímavé, jak všechno vypadá mnohem děsivěji, když je to jen spoře osvětlené. 

Táhl jsem Davinu uličkou kolem hřbitova jako hadrovou panenku, jelikož jsem se odtamtud chtěl dostat co nejdřív. Zpomalil jsem, až když jsme byly skoro na náměstí, kde se to ještě pořád hemžilo spoustou lidí. 

„Vážně tě nemám doprovodit až domů?“ zeptal jsem po chvíli.

„Nene, tady je to dobré. Mám to odsud jen kousek.“ Usmála se.

„Francouzská čtvrť, hmm …“ 

„Co znamená to hmm?“ zeptala se zvědavě.

„No, slyšel jsem, že prý tu sídlí čarodějky. Zajímalo by mě co je na tom pravdy.“ Nadhodil jsem nenápadně. Davina se jen zvláštně pousmála.

„Co?“ pokrčil jsem rameny.

„Mám čarodějky rád,“ zalhal jsem.

„A já zase vždycky chtěla štěně!“ zvolala, vlepila mi pusu na tvář a odběhla. Stihl jsem na ni ještě zavolat, abych se zeptal, kdy se zase uvidíme. Na to mi ona rychle odpověděla, že se ozve.

„Co sakra myslela tím štěnětem?“ zaklel jsem si pro sebe, když Davina zmizela za rohem ulice a vydal jsem se domů.

Než jsem tam doškobrtal, uplynula minimálně hodina. Jelikož jsem se v samém opojení ze závěru večera dost loudal. A ani se mi tam moc nechtělo, když jsem si představil, jak ze mě Jack tahá informace, ale s trochou štěstí to třeba nechá až na ráno. Uvědomil jsem si, že mi po cestě docela vyhládlo, takže jsem se těšil, že si dám alespoň něco k jídlu. Nejlíp by mi bodla pořádná hovězí kotleta.

Namířil jsem si to rovnou do kuchyně. Nevím proč, ale přišla mi teď nějaká větší, když se v ní netlačilo skoro dvacet lidí současně. 

„To je dost, že se taky ukážeš doma,“ leknutím jsem narazil hlavou o horní polici obří lednice, ve které jsem hledal žvanec.

„Ježiši, Jacksone!“

„Tohle mi nedělej, málem mě kleplo.“ 

„To se všichni takhle plížíte?“ vzpomněl jsem si na podobnou příhodu se Scottem. Taky jsem ho tehdá neslyšel přijít.

„Já chodím normálně, to ty máš asi plnou hlavu té své voodoo královny a nevnímáš co se kolem tebe děje.“ 

„Nic takového není!“ bránil jsem ji.

„Ale nech být, klidně se vsadím, že má někde doma naše podobizny a píchá do nich špendlíky,“ vzápětí jsme se oba začali chechtat.

„Tak povídej, co bylo?“ pleskl mě po rameni, když jsme konečně přestali s tím chechotem.

„Kamaráde, tomu neuvěříš. Skočila na mě a celej svět se zatočil.“ přeháněl jsem.

„Ježiši, Isaacu, to už si nepamatuješ, co se stalo posledně?“ jelikož jsem měl plnou pusu, tak jsem jen nechápavě povytáhl obočí.

„No, měl by sis dávat pozor, nechceme přece, aby nám po New Orleans poletovala na košťatech tlupa tvých štěňat!“ Jakmile to Jackson dořekl, dostal jsem záchvat kašle, protože mi zaskočilo. Jackson ke mně přiskočil a začal mě dlaní bušit do zad.

„To je dobrý, dobrý, přestaň,“ ale bušil mě po zádech dál.

„Co tady vy dva vyvádíte?“ ozvalo se ode dveří.

„Mami! Hayley!“ vyhrkli jsme oba zároveň.

„Burcujete celý barák,“ zlobila se.

„Mazejte spát, hned!“ zavelela. Tak jsme s Jacksonem poslušně stáhli ocas a namířili si to do pokojů. Hayley mi ještě přikázala, abych hned ráno došel za Jackem a podal mu hlášení. Jako kdybych mu dnes neposlal už nejmíň dvě stě esemesek.

Ještě cestou po schodech mě Jackson pošťuchoval a vtipkoval směrem k Davině. U dveří na mě ještě houknul.

„Hej, Cassanovo, sladké sny,“ zamrkal, zavrtěl obočím a zmizel ve svém pokoji. Jen jsem se zasmál, zavrtěl hlavou a pokračoval k sobě.

Následují ráno nebo teda spíš dopoledne jsem strávil popisováním včerejšího dobrodružství. Pravda některé části jsem záměrně vynechal a doufal, že se o nich nikdo nedozví. Naštěstí to netrvalo moc dlouhou, jelikož toho moc nebylo. Jediné co Jacka zaujalo, byla ta Davinina narážka na úplněk, který se blížil. Zřejmě Jack pochopil něco, co mi uniklo, ale nijak víc to nerozváděl.

„Bylo by dobré, kdybys na ni, pokud možno nenápadně, zatlačil.“ Podotkla Hayley. To se jí lehko řekne. Zřejmě jsem se blbě tvářil, protože se do toho vložil Jack.

„Dochází nám čas Isaacu, podle nejnovějších informací se čarodějky stáhly z ulic. Bojím se, že něco chystají.“

„Tak to přece víme, že něco chystají,“ ozval se Jackson.

„Když říkám, že něco chystají, tak to bude velký. Kromě té Isaacovi čarodějky se objevily jen dvě. V tom jejich krámě s bylinkama.“ Povzdechl si.

„V celé francouzské čtvrti jsou jen tři čarodějky? Říkám vám něco tady nehraje.“ Přerušilo ho zazvonění telefonu. Mého telefonu. Všichni přítomní se na mě otočili.

„My o vlku,“ řekl jsem. Jack pokýval hlavou, abych to zvedl. V pokoji se rozhostilo ticho a já stisknul zelené tlačítko.

„Davino, zrovna jsem se chystal ti zavolat,“ zalhal jsem.

„Vážně?“

„Jasně.“ 

„Hádám, už se nemůžeš dočkat, až se zase uvidíme,“ zalaškoval jsem.

„Moc ráda bych tě viděla, ale dneska nemůžu. Moje teta pot…“ zarazila se.

„Tvoje teta co?“ zeptal jsem se.

„Ale nic, já jen, jen musím něco zařídit.“ Jack na mě začal mávat rukou na znamení, abych se snažil hovor rozvést. Samozřejmě všichni poslouchali. Kdybych byl teď sám asi bych jí řekl něco jiného. I když jsem si to nechtěl přiznat, už jen to slyšet její hlas ve mně probouzelo pocity, které zůstaly pohřbené od té doby, co jsem opustil svoje rodné město. Jack pořád mával rukama a kulil oči, tak jsem se snažil udržet s ní hovor.

„Takže bydlíš s tetou?“ zeptal jsem se.

„No, ano. Nezůstala jsem úplně sama.“

„Isaacu promiň, ale nemám moc času, jen jsem ti to chtěla říct,“ odpověděla a už už se chystala zavěsit.

„Davino počkej…“ snažil jsem se ji zdržet.

„Mohl bych tě třeba doprovodit.“

„Nene, tohle musím zařídit sama, ale můžeš mě zítra pozvat třeba na oběd.“ Řekla.

„To zní skvěle, bude to příjemná změna,“ zaradoval jsem se.

„Když mi řekneš, kde přesně bydlíš, vyzvednu tě tam.“

„Já, no, už vážně musím jít. Ještě ti napíšu. Měj se.“ Řekla a hovor ukončila.

Jakmile jsem schoval mobil, strhl se zmatek. Hayley začala hrabat někde v papírech, Jackson a Nick se smály mému rozhovoru a divně se pitvořili. A jack začal rozdávat rozkazy.

„Antonio, vezmi si s sebou dva vlky a pověste se na Davinu,“ řekl.

„Tak moment, to ji jako budeš sledovat?“ podíval se na mě, ale dál mluvil s Antoniem.

„Chci vědět, kam jde, co tam dělá, prostě všechno!“ Antonio přikývl a zmizel.

Zřejmě nemělo smysl dál do toho zasahovat. Popravdě Davina mi připadala nějaká jiná, taková skleslá. Vím, že v telefonu se to těžko pozná, ale její tón a byla dost nemluvná. Při našich dřívějších hovorech byla téměř k nezastavení. I když se mi nezamlouvá, že ji Jack nechá sledovat, mohlo by to přinést něco dobrého.

„Jak já bych si dal panáka,“ zamumlal jsem si pro sebe.

„To není vůbec špatný nápad, kamaráde,“ ozval se Jackson, který se objevil vedle mě.

„Myslím, že je čas se vypařit,“ řekl a rychle mě táhl pryč z pracovny.

„Nedal by sis místo panáka raději něco k jídlu?“ 

„Máme novou kuchařku, vypadá dost dobře, kamaráde!“ 

„I když můj typ to moc není,“ ukázal na malou kudrnatou dívku.

Nová pomocná síla v kuchyni nepatřila mezi vlkodlaky. Trochu mě to překvapilo. Nečekal bych, že v domě plném vlkodlaků narazím taky na někoho jiného. Ihned nás začala obskakovat, dokonce se mi zdálo, že se jí Jackson dost líbí. 

U oběda jsem přemýšlel, co asi dělá Davina. Musel jsem sám sobě přiznat, že mi docela vadí, že ji dnes neuvidím. No ale alespoň si dám nějaké dobré pití a strávím zase nějaký čas s celou smečkou. Jako by ho nebylo málo. Zasmál jsem se sám pro sebe, protože mě pomyšlení na další odpoledne strávené v tomhle domě pobavilo. Vyrazil bych někam ven, ale vůči ostatním by to nebylo fér. A navíc mě to tam samotného nebaví. Člověk prostě potřebuje parťáka, zvlášť na obrážení místních barů. 

Po obědě jsme se válely v obýváku. Byla tam dost pochmurná atmosféra, jelikož jsme tu byly zase všichni zavření. Kdyby nás aspoň pustily ven, mohly bychom jim pomoct. Nejhůř to snášel Jackson. Pořád si to pokládal za vinu. A taky si myslím, že mu dost chyběla Thalia. Z našeho melancholického rozjímání nás vytrhnul až Theo.

„Koukejte, co jsem našel,“ zvolal z vrcholu schodiště. Skočil na zábradlí a sjel po něm dolů, při tom držel v rukách velkou barevnou krabici.

„To nemyslíš vážně?“ vyjekla Erika.

„To chceš jako hrát tohle?“ zeptala se. 

Ta obrovská krabice, kterou držel Theo, byla ve skutečnosti společenská hra Monopoly. Podle stáří té krabici, už vyšla dost dávno. Jackson a ostatní se na rozdíl od Eriky tvářily nadšeně, takže jsme začaly hrát. Jackson si během hry vzpomněl, jak hrály tuhle hru s Boydem, kterému se podařilo odkoupit všechny domy ve hře.

Tak jsme se do té hry zabrali, že jsme si ani neuvědomili, jak rychle ten čas ubíhá. Ze hry nás vytrhl až Antonio, který se vrátil z města.

„No to je neuvěřitelný, tak mi se tady strachujeme o naše přežití a vy tady hrajete Monopoly.“ 

„No, co? Nebudeme tady jen tak sedět a čekat až se vrátíte.“ Řekl Theo.

„Máte něco nového?“ zeptal jsem se. Antonio kývnul hlavou směrem k Jackově pracovně.

Antonio nám vypověděl všechno, co zjistili. Vlastně toho moc nebylo. Davina prý nějakou dobu obíhala různé krámky ve městě a pak si to i s několika taškami namířila do přístavního doku, kde zůstala až do večera. 

„Nikoho jiného jste neviděli?“ zeptal se Jack. Na to Antonio jen zavrtěl hlavou.

„Myslíš na to na co já?“ zeptala se Hayley Jacka po chvíli mlčení. Ten jen přikývl.

„Je dost pravděpodobné, že by mohly být zrovna tam.“ 

„Sakra, proč mě to nenapadlo dřív,“ zaklel a bouchnul do stolu.

„No, dneska už s tím nic nenaděláme, je dost pozdě a nechci teď v noci moc riskovat.“ Zapsal si něco do notesu.

„Zítra tam pošlu Claye a Elenu. A ty…“ ukázal na mě prstem.



„Zítra musíš z Daviny dostat co nejvíc informací. Ať se ti to líbí nebo ne. Pozítří je úplněk a já z toho mám dost špatný pocit.“ S těmito slovy rozpustil poradu.

2 komentáře:

  1. Zajímavé pokračování, je mi líto, že měla její teta potrat (pokud jsem si to tedy dobře domyslela), ale kdo ví co chystají o tom úplňku. Později si přečtu další kapitolu, skvělá povídka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. um ... no, jsme rády, že se ti pokračování líbilo, ale zároveň jsme trochu zmatené. Jelikož se v naší povídce zřejmě skrývají informace o kterých ani samy nevíme :D. Jinak si to prostě nedovedu vysvětlit. :D

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)