Pages

Secrets of Lonely Wolf - 14.Kapitola



Za normálních okolností by mi asi bylo blbé brát si od Hayley peníze. Ale tohle nebyla normální situace. Navíc jsem tušil, že jí to dřív nebo později můj otec splatí. A kdyby ne on, tak já. Nakonec se domů vrátím, jen ne v brzké době. Rozhodně ne dřív, než se moje city k Eleně aspoň trošku otupí. Nejlepší by bylo, kdybych se jich dokázal zbavit úplně, ale pochybuji, že se to někdy stane.

Ještě před schůzkou s Davinou jsem si musel něco zařídit. Potřeboval jsem novou koženou bundu. Nejradši bych si nechal tu starou. Sice moc nelpím na věcech, ale ta bunda byla moje oblíbená. Což je pravděpodobně důvod, proč skončila v krbu Peterova pokoje. Kéž by čarodějky unesly jeho a ne moje a Jacksonovi přátele.

Bohužel byla koupě bundy těžší, než jsem myslel. Najít v New Orleans obchod s oblečením není zrovna jednoduché, zvlášť když chce člověk koženou bundu. Chápu, že tohle je hlavně večírkové město, ale to by je zabilo postavit tu aspoň jeden obchoďák? 

Nakonec jsem přeci jen našel obchod, který prodával normální oblečení, včetně kožených bund. Vyhrabal jsem bundu, která vypadala úplně stejně jako moje předchozí, jen nebyla tak odřená. Možná, že mi nakonec přeci jen Peter prokázal laskavost. Měl bych mu poděkovat, to ho určitě vytočí.

Když jsem mrknul na hodinky, zjistil jsem, že mi hledání bundy zabralo mnohem víc času, než jsem myslel. Na nic jsem nečekal a vydal se k obchodu s hudebninami a cestou jsem koupil lilie jako omluvu za pozdní příchod. 

Nevím jak, ale překvapivě se mi podařilo dorazit k obchodu, aniž bych se někde zamotal. Bohužel jsem měl mnohem větší zpoždění, než jsem myslel, jelikož Davina před obchodem nestála. Pravděpodobně si myslela, že jsem se na ni vykašlal a tak odešla. Tolik k mému plánu. 

„Tady jsi.“ Slyšel jsem za sebou současně se zvonkem.

„Myslel jsem, žes odešla.“ Usmál jsem se na Davinu, která právě vyšla z obchodu.

„Vlastně jsem to měla v plánu, ale když už jsem tu byla, zašla jsem dovnitř.“

„Vážně se omlouvám, žes musela čekat. Byl jsem v obchodě a pořád se tu ještě moc neorientuju, takže jsem si neuvědomil, jak dlouho to bude trvat.“

„Jestli sis byl kupit tuhle bundu, tak by asi nebylo fér se na tebe zlobit, vypadáš v ní dobře.“

„A ty vypadáš úžasně. Fialová ti sluší.“ Okomentoval jsem její šaty. Konec konců jí opravdu slušely. Jen škoda, že to je všechno jen hra.

„Děkuji. Ty jsou pro mě?“ poukázala na květiny.

„Jistě, omluva za ten pozdní příchod.“ Usmál jsem se a předal jí květiny.

„Jsou nádherné. Jak jsi věděl, že mám nejradši lilie?“

„Šťastná trefa, řekl bych.“

„Nebo máš prostě šestý smysl.“ 

„Možná. Nepůjdeme se posadit do té kavárny, co jsme byly minule? Začínám mít pocit, že se lidem nelíbí, že jim blokujeme cestu do obchodu.“

„Můžeme. Ale nezdrhneš tak jako posledně, že ne?“

„Minule to byla opravdu naléhavá situace, jinak bych tě tam nenechal, věř mi.“

„Pokusím se.“

Za chvilku jsme už seděli v kavárně na stejných místech jako minule, s kávou a překvapivě i stejným zákuskem. 

S Davinou se opravdu dobře povídalo, přišlo mi, jako kdyby to bylo skutečné. Jako kdyby nebyla čarodějka, která se snaží zabít mého nejlepšího kamaráda. Jenže ona jí je a já nesmím věřit ničemu, co řekne. Cokoliv může být jen trik, jak mě a smečku přilákat blíž k ní. Kdo ví, jestli má skutečně ráda lilie.

„Kde ses vlastně celou tu dobu schovával? Myslela jsem, že se sejdeme dřív.“ Sakra, co jí mám říct? Promiň, ale smečka, která je spřátelená s mojí mě za tebou nechtěla pustit, protože by byly rádi, abych zůstal živý? To asi těžko. 

„Víš, já… není to tak dávno co jsem se s někým rozešel a nebyl jsem si jistý, jestli se přes ni dokážu přenést.“

„Takže ses přes ni už přenesl?“

„Myslím, že ne. Ale když jsem v tvojí přítomnosti, tak mi přijde jen jako přízrak někde daleko v minulosti. Okouzlila si mě Davino.“ Řekl jsem a nejhorší na tom bylo, že jsem v ničem nelhal. Všechno to byla pravda, škoda, že si se mnou jen zahrává. 

„A jsi si jistý, že zapomenout na ni je to, co chceš?“ 

„Chci jít dál a díky jedné srážce jsem našel někoho, s kým bych rád šel dál. Pokud teda nechceš, abych někam zmizel.“

„Ne, tvoje zmizení je to poslední co chci.“

„To je dobře.“ Usmál jsem se a vzpomněl si, že musím Jackovi posla zprávu, jinak sem vtrhne vlkodlačí odchytová služba.

„Promiň, jen potřebuji rychle napsat jednomu kamarádovi, bude to chvilka.“ Řekl jsem, zatímco jsem vyndával mobil.

„To je v pořádku, já už stejně musím jít.“ Hned jak to dořekla, začala se zvedat

„Počkej, doprovodím tě.“ Bleskově jsem zandal mobil do kapsy a chtěl se taky zvednout, ale zarazila mě.

„To je v pořádku. Navíc se tu vyznám mnohem lépe než ty, pamatuješ? Ale večer budu mít volno. Co takhle se sejít v deset v klubu Helldark, víš kde to je?“

„Nevím, ale rozhodně si to zjistím.“

„Tak zatím.“

„Vážně nechceš doprovodit?“ zeptal jsem se ještě jednou

„Ne, děkuju.“ Odvětila a rychle odešla.

Něco mi tu nehrálo. Její odchod byl až příliš náhlý. Kdyby to byla obyčejná holka, řekl bych, že se mi snaží oplatit naši poslední schůzku, jenže ona je čarodějka a to znamená, že jí nemůžu věřit. V ničem.

Musel jsem zjistit, co má za lubem. Možná, že se zrovna teď vydávala k místu, kde drží členy Jackovi smečky. Hodil jsem peníze na stůl a rychle vyšel z kavárny, abych ji mohl sledovat. Jenže Davina už byla dávno pryč, pravděpodobně si někde schovala koště pro rychlý únik. 

Ale nevěšel jsem hlavu. Určitě ještě budu mít šanci zjistit, kde všechny drží, možná už dnes večer.

Rychle jsem naťukal Jackovi zprávu, že mám stále všechny končetiny a vydal se do nejbližšího baru. Neměl jsem nejmenší chuť jít zpátky do sídla, strávil jsem tam v poslední době až moc času. Bar zněl jako dobré řešení a díky Hayleyně kreditce jsem si nemusel dělat starosti.

Přiznávám, že během těch šesti hodin v baru jsem neodolal a pár skleniček vypil, ale nebylo to vůbec poznat. No, možná jsem měl trochu problémy s orientací, ale tu mám i normálně. Navíc hledat Helldark v New Orleans je jako hledat jehlu v kupce sena.

Nakonec jsem ho nějakým zázrakem našel. Předpokládal jsem, že Davina bude uvnitř a tak jsem šel rovnou tam. Překvapila mě velikost klubu. Z venku mi připadal mnohem menší, ale uvnitř byl obrovský. A také tu byly stovky lidí. Neměl jsem nejmenší tušení, jak v tomhle zmatku najít Davinu. 

„Takže jsi to nakonec našel.“ Zakřičela mi Davina do levýho ucha.

„Nakonec jo. Zrovna jsem přemýšlel, jak tě v tomhle zmatku najít.“

„Už si s tím nemusíš dělat starosti. Tady jsem tě nemohla přehlédnout, pojď tančit.“ Táhla mě mezi tu spoustu lidí.

S úsměvem jsem ji následoval a začal jsem tancovat do rytmu DJových skladeb. Sice tanec není zrovna moje oblíbená zábava, ale rozhodně tu nehodlám stát jako kůl v plotě.

Po hodině tancování jsem už toho měl opravdu dost, potřeboval jsem se napít. Naznačil jsem Davině, že jdu k baru a odešel si objednat vodku. Když jsem ji do sebe hodil, objednal jsem si další. Nijak jsem nespěchal zpátky k Davině. Schůzka v klubu byl asi jeden z nejhorších nápadů. Jak mám přes to všechno tancování zjistit, kde najdu členy smečky?

„Tebe to tu moc nebaví co?“ zeptala si Davina, která si sedla vedle mě.

„Vlastně máš pravdu. V barech si připadám jako doma, ale tady se nějak necítím.“

„Můžeme jít pryč, jestli chceš.“

„Ne, to je v pořádku, tobě se tady líbí.“

„Ale tobě ne. A nerada bych, aby ses celý rande tvářil tak otráveně jako teď.“

„Copak jsme na rande?“

„A nejsme?“ zeptala se s úsměvem.

„Když tvrdíš, že ano, tak asi budeme.“

„Tak nahoď úsměv a pojď, půjdeme se projít. Město je v noci opravdu krásné.“ 

„V tom případě mě veď.“ Hodil jsem do sebe druhou vodku a následoval ji k zadnímu východu.

„Za týden bude úplněk.“ Oznámila mi, jakmile se podívala na oblohu.

„Zabýváš se astronomií?“

„Dalo by se to tak říct.“ Pokrčila rameny a vydala se pryč, následoval jsem ji.

Mlčeli jsme. Přemýšlel jsem co říct, jak ji nachytat, ale nic mě nenapadalo a tak jsem se vedle ní prostě procházel městem.

„Jsi zvláštní, víš to?“ zeptala se po nekonečně dlouhé době.

„A v čem?“

„Říkáš, že chceš na svou expřítelkyni zapomenout a svým způsobem ti to věřím. Když se mnou mluvíš, nebo si se mnou třeba jen píšeš, vím, že tě zajímám. Jenže mi zároveň přijdeš takový odtažitý, jako kdybys pořád doufal, že se otevřou dveře a ona se v nich nakonec objeví.“ Doufal jsem v to? Vlastně ano, doufal. I tisíce kilometrů daleko mi Elena nemohla zmizet z mysli. Až na chvíle, kdy jsem mluvil s Davinou. Jenže ona je nepřítel.

„Takhle to není. Líbíš se mi, opravdu hodně.“

„Tak proč si mě ještě nepolíbil?“

„Možná čekám na úplněk.“ odpověděl jsem laškovně.

„Možná na něj nechci čekat.“ Než jsem jí stačil odpovědět, políbila mě. Chtěl jsem věřit, že je to jenom trik, že se mě snaží zmanipulovat, dostat se přeze mě ke smečce, jenže v momentě, kdy se její rty dotkly mých, se mi všechno vypařilo z hlavy. Smečka, čarodějky a dokonce i Elena. Jediné co jsem vnímal, byla ona.

2 komentáře:

Děkuji za krásný komentář :)