Pages

Secrets of Lonely Wolf - 1.Kapitola

Jelikož jsem zvyklá přidávat kapitoly ob týden a tak trochu nestíhám, tak jsem ji zapomněla přednastavit a doma jsem se objevila teprve teď. Ale snad nevadí, že to zveřejním o asi dvacet minut později než obvykle.

Stejně jako prolog je první kapitola od Andy. Liché kapitoly jsou jednoduše její. Takže doufám, že se vám všem bude líbit.



Myslel jsem si, že dokážu vést normální život jako předtím, než jsem se do Eleny zamiloval. Ale nezvládám to. Sledovat ji jak je šťastná s někým jiným mě ničí. Proto jsem se rozhodl, že opustím město, odjedu někam daleko a začnu od začátku. Jenže opustit město znamená opustit smečku a opustit smečku znamená velký problém, obzvlášť když jste synem alfy. Otec z toho rozhodně nebude nadšený, ale moje rozhodnutí je konečné, po víkendu odjíždím. Ale ještě předtím ji musím vidět.

V neděli den před odjezdem jsem vstal brzy, abych si ještě dobalil pár věcí na cestu a připravil se na rozhovor s tátou, který rozhodně nebude veselý. On jako jediný z rodiny ví, co se stalo mezi mnou a Elenou, jak by to taky mohl nevědět, když jsem tak říkajíc šel v jeho vlastních stopách, tedy až na pár rozdílů. No, ale říct mu to musím. Vím, že ho tím postavím do nepříjemné situace, jelikož je alfa smečky a jeho vlastní syn se rozhodl smečku opustit. Nikdy v minulosti, se nic takového nestalo. Abych to vysvětlil, post alfy je posvátný a každý by za něj bojoval do posledních sil. Pouze pokud máte to štěstí, že jste takříkajíc dědicem, tedy přímým mužským potomkem alfy, jako jsem například já, máte přednostní právo na tento post. V jiných případech se to řeší poněkud zastaralým způsobem a to bojem o tento post. Zní to trochu šíleně, ale je to tak. 

Než jsem všechno sbalil, bylo už skoro poledne, chvíli jsem ještě pochodoval po pokoji a přehrával si v hlavě různé scénáře rozhovoru, ke kterému jsem se chystal. Nakonec jsem sebral veškerou odvahu a vešel za otcem do pracovny. Než stačil něco říct, začal jsem ze sebe sypat jednu větu za druhou. Nebyl jsem ještě ani v polovině svého proslovu, když mi skočil do řeči.

„To nemyslíš vážně,“ řekl rozčíleně.
„Nemůžeš odjet a opustit smečku, máš tady povinnosti,“ argumentoval.
„Ale prosím tě, jediná moje povinnost je ctít zákony smečky, které jsem, jak oba moc dobře víme, porušil už dávno,“ odporoval jsem.
„Nebýt toho, že jsem tvůj syn, už bych tu dávno nebyl. Buď bych byl někde zavřený a bez tesáků nebo bych rovnou ležel zahrabaný pod zemí.“ otráveně jsem sebou žuchnul do křesla.
 „Moc dobře víš, že bych to nikdy nedopustil. Přestože jsem alfa, jsem také tvůj otec. " uklidňoval mě, i když mu musel být pravý důvod mého odchodu jasný.
„Musím odsud prostě vypadnout, nemůžu bydlet ve stejném městě jako ona,“ odmlčel jsem se a zadíval se z okna.
 „Už prostě nezvládám, potkávat je skoro každý den a sledovat, jak jsou spolu šťastní,“ povzdychl jsem si.
„Alespoň máš možnost, kterou jsem já s Niklausem neměl. Můžeš vidět svého syna vyrůstat,“ snažil se mě povzbudit.
„Prosím tě, tati.“ obořil jsem se na něj.
„Už jsem se rozhodl, zítra odjíždím!“ s těmito slovy jsem ukončil náš rozhovor a odešel z pokoje.

Během odpoledne jsem vyřešil všechny neuzavřené věci, abych mohl s klidným svědomím opustit město. K večeru jsem se vydal na schůzku s Klausem.

Zaparkoval jsem před domem, který na první pohled vypadal velmi velkolepě, přesně v Klausově stylu. Koupil si ho docela nedávno, aby měli s Caroline soukromí. Pomalu jsem se ploužil ke dveřím a se zájmem obdivoval velkolepost Klausova domu. Nestačil jsem ani zaklepat, když se otevřely dveře.

„Zdravím tě, bratře,“ pozdravil s otrávením v hlase.
„Co je tak naléhavé, že to nemohlo počkat do zítřka? Měl jsem v plánu jiné věci,“ zeptal se a pokynul mi, abych šel dál.
„Opouštím smečku,“ odpověděl jsem.
„Cože?“ zarazil se Klaus.
„Asi jsem ti špatně rozuměl, ale říkal jsi, že opouštíš smečku?“ zeptal se cestou do obývacího pokoje. Bylo to zvláštní, z venku dům vypadal dost velkolepě, ale uvnitř byl … No, jak jen to říct, no prostě byla tu poznat ženská ruka.
„Přesně tak,“ ujistil jsem ho a posadil se na pohovku.
„Proč?“ zeptal se nechápavě a podával mi sklenku burbonu. Vážně nechápu, co na něm ti upíři mají, žádná sláva to totiž není. Člověk by řekl, že když je Klaus napůl vlkodlak bude tu mít lepší pití.
„Ale no tak, víš moc dobře proč,“ upil jsem ze sklenice a pokračoval.
 „Už mě nebaví pořád sledovat Elenu a Damona, jak jsou šťastní,“ odpověděl jsem.
„Aha, takže jsi sem přišel jen proto, aby sis mohl postěžovat.“ řekl Klaus otráveně.
 „Přišel jsem, protože bych od tebe něco potřeboval,“ vysvětlil jsem.
„A takže jde o laskavost,“ Klaus se se zájmem posadil naproti mně.
„No, vlastně jde o dvě laskavosti,“ podotkl jsem.
„No, tak to vyklop,“ pobídl mě Klaus.
„Potřeboval bych mluvit s Elenou, takže bys ji mohl zavolat, že se s ní chci sejít a…“ nestihl jsem to dopovědět, protože mě Klaus přerušil.
„Tak moment. Proč jí mám volat já?“ zeptal se.
„Myslel jsem, že jste spolu v pohodě. Nebo snad ne?“ povytáhl obočí.
„Za jiných okolností bych jí asi mohl zavolat sám, ale…“ odmlčel jsem se.
„Ale co?“ zeptal se Klaus.
„Ale nemyslím si, že by mi to zvedla. A i kdyby, tak Damon se od ní nehne ani na krok, takže by hned věděl, že volám já. A oba moc dobře víme, jak je to mezi mnou a Damonem. Nemusím to snad rozvádět do podrobností.“ Dopil jsem zbytek burbonu a pokračoval jsem.
„Takže bych ti byl velice vděčný, kdybys zavolal Eleně a na nějakou dobu Damona zaměstnal.“ Klaus se netvářil moc nadšeně, ale po chvíli přemlouvání souhlasil, vzal si mobil a zmizel v kuchyni. Jako kdybych snad nevěděl, o čem si bude s Elenou povídat. Když se pak po chvíli objevil, měl na tváři šibalský úsměv.
„Za dvacet minut tě bude čekat na vyhlídce,“ řekl.
„Skvěle, díky Klausi,“ poplácal jsem ho po rameni a odešel směrem ke dveřím. Než jsem však stihnul zmizet, stačil za mnou Klaus zavolat, abych mu posílal pohledy, ať už se chystám jet kamkoli.

O dvacet minut později jsem netrpělivě přešlapoval před chatou, kde jsme ještě před necelými dvěma roky trávily s Elenou většinu času. Slyšel jsem, jak praskají větvičky na lesní cestě pod koly Elenina auta. Po chvíli se objevila i ona. Pořád stejně nádherná, štíhlá a svěží, jako když jsme se tu potkaly poprvé.
„Isaacu,“ zavolala z povzdálí a na tváři vykouzlila sladký úsměv.
„Co se děje?“ posadila se na zápraží. „Klaus zněl docela záhadně.“ pousmála se.
„A proč jsme se měly sejít tady?“ zeptala se.
„Chtěl jsem ti to říct v soukromí,“ řekl jsem potichu.
„Pokud ses nechtěl potkat s Damonem, mohli jsme se sejít v parku,“ usmála se.
„No, tak jsem asi sentimentální, když jsem tě chtěl naposledy vidět tam, kde jsme se poprvé potkali,“ vyhrkl jsem.
„Uklidni se, snad jsem toho tolik neřekla. A co jsi myslel tím naposledy?“ postavila se přede mě, zahleděl jsem se jí do očí.
„Zítra odjíždím z města. Opouštím smečku a nemám v plánu se sem vrátit,“ její pohled se změnil.
„Cože? Proč?“ zeptala se nechápavě.
„Chápu, že to pro tebe musí být těžký. Změnila se spousta věcí, které k tobě nebyly zrovna fér. Ale už to prostě nejde vrátit.“ Na chvíli se odmlčela a tvářila se, jakoby hledala ta správná slova. Když znova promluvila, její hlas zněl dost rázně.
„Ale myslím si, že to rozhodně není důvod k tomu, abys opustil svůj domov. Myslela jsem, že jsme si vše vyříkali. Nemusíš odjíždět.“ dokončila větu, která se mi zažrala do mozku.
„Proboha, posloucháš se vůbec? Nebo ti Damon úplně vymyl mozek?“ rozčílil jsem se.
„Nejdřív se dozvím, že se musíš vdávat. Pak si nakráčíš ke mně domů s tím, že se mnou čekáš dítě, ale chceš zůstat se svým manželem a vychovávat ho s ním. A nakonec mi řekneš, že kvůli tomu nemusím odjíždět z města?“ krev se ve mně vařila, jak jsem byl rozčílený.
„Isaacu…“ snažila se mě přerušit.
„Rok sleduju, jak jiný chlap chodí po městě ruku v ruce s holkou, kterou miluju, a před sebou tlačí kočárek s mým dítětem! Tobě to možná přijde v pohodě, ale já už dál nemůžu. Odjíždím!“ dokončil jsem svůj proslov.
Elena stála chvíli mlčky a bez hnutí. Možná čekala, až vychladnu nebo co já vím. Odstoupila o několik kroků a po chvíli nesnesitelného ticha promluvila.
„Máš pravdu, asi mám úplně vymytý mozek,“ nevěřícně jsem vykulil oči a sedl si na velký kámen, zatímco ona pokračovala.
„Asi ano, protože vůbec nechápu, co tady dělám,“ otočila se na mě.
„Proč si se chtěl sejít? Když tě tak strašně ničí jen pouhý pohled na mě, měl si prostě odjet!“ s rozčílením ukončila větu a vydala se k autu.
„Eleno, počkej!“ vyskočil jsem a zavolal na ni.
„Co?“ otočila se.
„Chtěl jsem tě vidět, protože jsem prostě nechtěl odjet bez rozloučení a taky…“ odmlčel jsem se.
„A taky co?“ zeptala se rozčíleně.
„A taky jsem tajně doufal, že bys možná chtěla odjet se mnou,“ dodal jsem šeptem.
„Bože, Isaacu…“ vrátila se a tentokrát klidně promluvila.
„Proč to děláš? Ubližuješ jenom sám sobě. Víš dobře, že chci zůstat tady.“ na tváři vykouzlila nezvykle děsivý úsměv, jako by to snad ani nebyla ona.
„Zapomeň na mě a na Christophera,“ řekla s úplným klidem.
„A odjeď. I když to nebude jednoduché, ty to zvládneš. A bude to tak pro všechny nejlepší.“ políbila mě na tvář.
„Sbohem…“ zašeptala a zmizela. Z dálky bylo slyšet jen odjíždějící auto.

Nějakou chvíli jsem zíral do prázdna z místa, kde mě opustila. Pak jsem se vydal domů. Tam už mě vyhlížela máma. V momentě, kdy jsem vystupil z auta, se za mnou celá netrpělivá rozběhla.
„Isaacu, nesmíš odjet!“ vyhrkla.
„Nevím, co se stalo a proč chceš odjet, ale nemůžeš,“ snažila se, aby to vyznělo autoritativně, ale moc se jí to nepovedlo. Třásl se jí hlas.
„Mami, nepleť se do toho. Jsem už dost dlouho dospělý a můžu si dělat, co chci.“ odbyl jsem ji.
„Co tvoje místo ve smečce?“ pronásledovala mě po schodech až k pokoji.
„No, hádám, že se budoucím alfou stane někdo jiný.“ odsekl jsem sarkasticky.
„Tvůj otec je z toho zničený,“ zvolala se zoufalstvím v hlase, což mě přimělo zastavit se před pokojem.
„Tak to není sám, kdo je zničený a jak jsem řekl jemu,“ otevřel jsem dveře, vkročil do svého pokoje a otočil se čelem k matce.
„Už jsem se rozhodl, ráno odjíždím!“ zabouchl jsem jí dveře před nosem. Bylo slyšet, jak vzlyká, ale ignoroval jsem to. Jednou jsem se rozhodl odjet, tak to prostě udělám. Ikdyž je mi líto.
Ráno jsem vstal velmi brzy, pobral jsem všechny věci a vydal se k autu. Čekala mě dlouhá cesta a ikdyž jsem nevěděl, co mě všechno čeká, docela jsem se začínal těšit. Ještě jednou jsem všechno zkontroloval a vydal se na cestu. Pomalu jsem ve zpětném zrcátku sledoval, jak za mnou mizí náš dům a postupně i všechny ostatní až jsem dojel na konec města. Zastavil jsem přesně před cedulí, vystoupil a naposledy se zahleděl na město, v té chvíli mi došlo, že už se sem nikdy nevrátím. Pousmál jsem se a vrátil se do auta.

„Příští zastávka, Aljaška,“ řekl jsem si pro sebe, pustil si rádio a pomalu přejel pomyslnou hranici města.

8 komentářů:

  1. Skvělá kapitola. :) I když teda trochu nechápu, proč Isaac doufal, že Elena odjede s ním, vyjádřila se jasně... akorát se s ní při odjezdu nerozešel v dobrém... a já se budu těšit na další. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji, děkuji :D ... No, asi ji Isaac opravdu miluje a tak to prostě nevzdává :D A navíc, u této povídky nikdy nevíš co se bude dít :D

    OdpovědětVymazat
  3. Senzační první kapitola, krásně se četla, jsem zvědavá, jak to bude Isaac zvládat a jestli zůstane mimo nebo se vrátí, atd. Rozhodně se těším na další.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak řekla Andy, v téhle povídce se může stát cokoliv :D Navíc to vymýšlíme průběžně, ale takovou hlavní osnovu už máme a myslím, že časem asi hodně překvapíme :D

      Vymazat
  4. Chudák Isaac.. Ale věřím, že to tak bude lepší :D Vážně jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Mimochodem to je vážně skvěle napsané, kapitola vypadá dlouze a já přitom začala číst a najednou už byla u konce :D Skvělé! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani mi ještě nemáme přesně domyšlené, jak to celé bude probíhat, ale pokusíme se to udělat co nejzajímavější :) A děkujeme :)

      Vymazat
  5. Konečně jsem se dokopala k přečtení první kapitoly a je skvělá. Sice se tu Elena projevila trochu jako mrcha ale těším na Isaacovo nové dobrodružství. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A Isaac je pro změnu naivní :D Ono se to časem ustálí... možná :D

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)