Pages

Secrets of Bloodline - 33. Kapitola

Poslední kapitola od Andy a vlastně poslední kapitola celé povídky. Ale ještě zbývá krátký epilog :)


Posledních pár týdnů jsem se měla jako v sedmém nebi. Damon se o mě staral jako nikdy předtím, možná to bylo hlavně tím, že se mé břicho během té doby nafouklo ještě pomalu jednou tolik než předtím. K mému zděšení jsem se dokonce několikrát přistihla při tom, jak pochybuju, zda nosím pod srdcem dítě nebo mamuta. Naštěstí mi na vyšetření vždy potvrdily, že se opravdu jedná o miminko.

Vrátily jsme se zrovna z posledního ultrazvuku před porodem, který mě čeká už za dva týdny. Usedla jsem v kuchyni ke stolu a začala luštit křížovku v ranních novinách, zatímco Caroline připravovala zeleninu na salát, když do kuchyně vešel Nik.

„Ahoj, krasavice,“ pozdravil. Po tom incidentu s Isaacem sem chodíval v kuse každý den víc, jak dva týdny. Nakonec mu Caroline navrhla, jestli se nechce rovnou nastěhovat, s čímž samozřejmě hned souhlasil. Takže poslední tři týdny tu žijeme společně, tedy kromě Stefana, který se po návratu z Itálie většinou zdržuje mimo domov u jeho krásné neznámé, občas si přijde domů pro nějaké věci, vyspí se, prohodí s námi pár slov a zase zmizí.
„Ahoj, Damon nešel za tebou?“ zeptala jsem se.
„Telefonuje s naší matkou,“ nesouhlasně jsem protočila očima, abych dala najevo můj nezájem.
„Domnívám se, že vás chce taky pozvat na den Díkůvzdání,“ řekl, ukradl Caroline kousek okurky a přisedl si ke mně.
„Taky?“ koukla jsem na něj tázavě.
„Hmm, volala dnes ráno,“ odpověděl.
„A vy jste samozřejmě souhlasili,“ zamračila jsem se.
„Netvař se tak nepřejícně, Eleno, jednou s ní stejně budeš muset promluvit,“
„Caroline má pravdu, navíc si myslím, že jí křivdíš,“ ozvalo se ode dveří.
„A proto jsem taky přijal to pozvání na večeři ke dni Díkůvzdání,“ šibalsky se usmál.
„Damone!“ rozčílilo mě, že se rozhodl beze mě.
„Ty si běž, kam chceš, ale já zůstávám doma,“ řekla jsem rozhodně.
„No, tak Eleno, je to jen jeden večer,“ přisedl si ke stolu.
„Jenom tam zajdeme, najíme se, napijeme a pojedeme zase domů,“ mrkl na mě a bylo rozhodnuto.

I přes můj viditelný nesouhlas jsme se druhý den v podvečer vypravili na velkou slavnostní večeři v sídle Nightwalkerových. Dorazily jsme poměrně brzy. Damon si chtěl vyzkoušet jízdu v našem novém rodinném autě, které koupil před pár dny, takže jsme vyrazily dřív. Normálně by mi to bylo jedno. Obzvlášť to jakým autem pojedeme, ale vzhledem k tomu, že vyškrábat se z Camara v tomto stavu mi normálně zabralo dobrých deset minut, tohle obrovské auto mi náramně vyhovovalo.

Ve dveřích nás přivítal Kol, který si neodpustil rýpavou poznámku, směřovanou k velikosti mého břicha. Zavedl nás do obývacího pokoje, kde se už od pohledu dobře bavili, Jeremy, táta a Elijah.
„Zlato, vítám tě, vypadáš skvěle,“ řekl táta a políbil mě na tvář.
„Tvoje matka a sestra jsou v kuchyni, co kdybys šla za nimi?“ zeptal se a pokynul směrem ke kuchyni.
„To není nejlepší nápad,“ odpověděla jsem.
„Ale jen běž,“ poručil táta a doslova mě do kuchyně dostrkal.
„Děvčata, vedu vám pomoc,“ oznámil, nechal mě stát mezi dveřmi a zmizel.
„Ahoj soudečku,“ rýpla si Rebekah.
„Rebeko!“ okřikla ji matka.
„Co??“
„Vždyť se na ni podívej, pěkně se nafoukla,“ rýpala do mě dál, ale bylo mi to jedno. Měla jsem myšlenky úplně někde jinde, když jsem uviděla matku.
„Eleno, posaď se,“ vybídla mě matka.
„Nemusíš se obtěžovat, já klidně postojím,“ odsekla jsem. Ale ve skutečnosti to bylo to jediné, co jsem zrovna potřebovala, nebylo mi zrovna nejlíp.
„No, já půjdu raději nachystat jídelnu, než to tu začne být divoké,“ řekla Rebekah a vyklidila pole. Zůstala jsem tak s matkou v kuchyni úplně sama, chvíli jsem tam jen stála a myslela na to, jak zoufale chci odejít. Pozorovala jsem matku, jak tiše připravuje jídlo, když najednou z ničeho nic přestala.
„Eleno, ať chceš nebo ne, musíme si promluvit,“ řekla a v rychlosti zavřela všechny dveře, jako by to snad bylo v domě plném upírů co platné.
„Máš pravdu, nechci o tom mluvit,“ odsekla jsem.
„Eleno, chtěla bych ti vysvětlit,“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, chápu to naprosto dokonale,“ začala jsem zvyšovat hlas.
„Čtyři sta let jsi nám všem lhala o svém malém dobrodružství,“
„Nechápu, proč jsme to nemohli vědět, o dvojčatech jsme věděli od narození.“ Srdce mi bušilo o sto šest, teď už jsem opravdu musela sednout.
„To byla úplně jiná situace, Eleno, tvoji bratři se narodili jako upíři. Kdyby se v té době kdokoli o Niklausovi dozvěděl, jsem si jistá, že už bych tu dávno nebyla. Stejně tak tvoje sestra, ty a Jeremy,“ dokončila větu a nadechla se.
„Ale mohla si to říct aspoň mně!“
„Pokud se nepletu, ty a tvoji nevlastní bratři mezi sebou nemáte zrovna nejlepší vztahy. Vždyť si je ani nechtěla pozvat na svatbu,“ byla rozčílená, protože začala opět zuřivě krájet zeleninu.
„Chtěla bych tě vidět, jak by ses chovala, kdybych ti řekla o Niklausovi,“ tázavě na mě pohlédla. Bohužel měla pravdu. Už jen skutečnost, že měl otec děti s jinou ženou, jsem nikdy nepřenesla přes srdce. Tedy teď už ano, ale nebylo to jednoduché. Vědět tehdy i o Nikovi, to bych asi opravdu nezvládla.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že jsem matce opravdu křivdila. Kdyby totiž tehdy všechno vyšlo najevo, matku by nejspíš popravily, David by přišel o smečku a tesáky a bůh ví, co by se stalo s Klausem. Ale i přesto jsme si podle mě všichni zasloužili pravdu, včetně táty.
„Ale proč jsi nám to neřekla aspoň teď?“ zeptala jsem se chvějícím se hlasem.
„Myslím, že tvoje matka udělala dobře,“ ozvalo se ode dveří.
„Danieli? Tati?“ vyhrkly jsme s mámou zároveň.
„No, co se tak divíte,“
„Danieli, ty …“ máma ztratila řeč. Táta přešel k ní, chytil ji za ramena a políbil ji na čelo.
„O tvém synovy vím už nějakou dobu, a o tvém vztahu s tím vlkodlakem jsem taky věděl,“ otočil se na mě.
„Nejdřív jsem měl obavy, tajně jsem doufal, že vám to moc dlouho nevydrží,“
„Ale proč jsi nic neudělal? Proč jsi nezakročil?“ skočila jsem mu do řeči.
„Ale já jsem zakročil,“ odpověděl. Nejdřív jsem nechápala, ale pak mi to došlo.
„Svatba…“ pronesla jsem tiše.
„Přesně tak, já vím, nebylo to zrovna fér, ale …“ přerušila jsem ho.
„Víš co, vlastně bych ti měla poděkovat,“ usmála jsem se na něj. A vlastně i na mámu, protože ji pořád svíral v náručí.
„Už nechci nic slyšet,“ řekla jsem.
„Mami, musím se ti omluvit, neměla si to tehdy jednoduché a zrovna já nemám právo tě soudit.“
„Mám vás ráda,“ oba dva jsem je objala, tedy snažila jsem se je obejmout.
„No, myslím, že tady už jsme to vyřešili, takže bychom mohli jít večeřet, všichni ostatní už dorazili,“ zavelel táta, vzal obrovskou mísu nádivky a odnesl ji do jídelny.
„Dobrý nápad, mám hlad jako vlk,“ přidala se máma.
„Tak pojď,“ usmála se a společně jsme nanosily zbylé jídlo na stůl.
„Všichni ke stolu!,“ tátův hlas se rozezněl po celém domě. Všichni přítomní se shromáždili kolem stolu s úsměvy od ucha k uchu. Dokonce i Rebekah se usmívala. Táta pronesl svoji oslavnou řeč, jako každý rok na Díkůvzdání, a pak jsme se všichni s chutí pustili do jídla. Už dlouho jsem si tak nepochutnala, né že by Caroline byla špatná kuchařka. Ale chápejte, jídlo od maminky je prostě nejlepší.
Niklaus zrovna všem vyprávěl jednu vtipnou historku o tom, jak poprvé jezdil na koni, když se mi zničeho nic udělalo špatně. Zkusila jsem to zapít celou sklenicí džusu, na chvíli se mi ulevilo, ale pak se to zase vrátilo. Měla jsem pocit, jako bych měla žaludek na vodě.
„Zlato, je ti dobře?“ zeptala se máma, která seděla naproti mně. Asi jsem musela vypadat hrozně.
„To nic není, jen se mi udělalo trochu nevolno, zřejmě z toho množství jídla co jsem do sebe nacpala,“ vysvětlila jsem. Vypila jsem ještě několik sklenic džusu, ale vůbec to nepomohlo.
„Omluvte mě, půjdu se trochu opláchnout,“ vstala jsem od stolu. Doufala jsem, že když se trochu opláchnu, uleví se mi, protože jsem se cítila opravdu divně. Byla jsem na půli cesty od koupelny, když v tom …
 „Au, panebože!“ jsem ucítila hroznou bolest v břiše.
„Damone!!!!!“ zakřičela jsem s plných plic. Damon ve vteřině přiběhl, právě včas aby mi pomohl udržet rovnováhu, protože jsem měla problém udržet se na nohou. Bolesti se stále zvětšovaly, bylo mi jasné, co to znamená. Mezitím už u nás stáli všichni ostatní. Zatímco se Caroline rozsvítila jako sluníčko, Rebekah vypadala, že se každou chvíli zhroutí.
„Damone, mus…auu!“ bože, ty bolesti byly hrozné.
„Stefane, auto,“ vyhrkl Damon na Stefana, který byl v mžiku pryč.
„Tak mám takový dojem, že se nás domů vrátí o jednoho víc,“ usmál se a zvedl mě do náruče. Snažila jsem se mu úsměv opětovat, ale ucítila jsem opět tak obrovskou bolest, že to ve výsledku muselo spíš vypadat jako křeč.

Do nemocnice jsme dorazili v rekordním čase. Všichni už na nás byli připraveni, díky Caroline, která je stihla všechny obvolat. Mezitím co mě sestřičky začaly na pokoji připravovat, dorazili i ostatní. Nahrnuli se do pokoje, v čele s Caroline, zrovna když mi připojovaly několik monitorů.
„Eleno, tak jak to vypadá??“ začala se vyptávat.
„Car, prosím tě uklidni se, ještě brzo ptát se na to, jak to vypadá,“ uzemnila jsem ji.
„Mluvil jsi s doktorem?“ zeptal se táta Damona. Damon přikývl.
„Říkal, že musíme ještě nějakou chvíli počkat,“ odpověděl.
„A pokud všechno půjde tak jako doteď, vaše dcera porodí ještě během dnešní noci, Danieli,“ ozval se doktor, který mezitím dorazil do pokoje.
„Vás tu tedy je,“ porozhlédl se po pokoji.
„Hádám, že vám ten váš prcek překazil Díkůvzdání,“ zasmál se a začal, kontroloval zapojení všech přístrojů.
„Přijdu se na vás podívat za hodinku, uvidíme, jak na tom budete a podle toho se zařídíme, teď už vás tu nechám,“ vysvětlil a odešel.
Ještě další tři hodiny se nic nedělo, když už přišel doktor po čtvrté, konečně se začalo něco dít. Moje kontrakce byly čím dál častější, stejně tak jako bolesti a tak se doktor rozhodl, že už je čas jít na sál. Všichni z toho byly hrozně nervózní, jako by to snad byly oni, kterých se porod týká. Musím se přiznat, měla jsem strach. Sestřičky mi odpojily všechny přístroje a připravily mě na odjezd na sál.
„Elenko, držíme pěsti,“ řekla máma a políbila mě na čelo. Podívala jsem se na tátu, vypadal lehce nazelenale, stejně jako všichni ostatní. Tedy až na Damona, ten stál klidně u dveří, společně s doktorem.
„Tak jdeme na to,“ zvolal doktor a jeli jsme.
Na sále byla velká spousta lidí, všichni kolem mě začali poskakovat a všechno připravovat. Opět jsem pocítila obrovskou bolest a v té chvíli jsem si uvědomila, že tu někdo chybí. Damon. Rozhlédla jsem se po místnosti, nikde jsem ho neviděla. Začala jsem panikařit, nemohla jsem přece porodit bez něj. Doktor mě už několikrát pobízel, ale já jsem odmítala rodit, dokud tu nebude Damon. Uklidnila jsem ve chvíli, když jsem ho uviděla.
„Ty sis myslela, že si to nechám ujít,“ šeptl mi do ucha.
„Tak jdeme na to,“ pronesl.
Venku na chodbě zatím všichni pochodovali sem a tam. Občas se někdo z nich stavil pro kávu nebo do bufetu pro jídlo. Když se po dlouhých čtyřech hodinách pořád nic nedělo, byli už všichni strašně nervózní. Caroline si pročítala příručky o porodech, jako by ji to snad samotnou čekalo, Klaus, Stefan, Jeremy, Elijah a Kol se nervózně tísnily na pohovce, hned vedle Rebeky, která vypadala na omdlení, a máma s tátou netrpělivě sledovali dveře od sálu, kde mi po čtyřech hodinách už pomalu docházely síly. Tiskla jsem Damonovu ruku, div jsem mu ji nerozdrtila, ale on si nestěžoval. Neskutečně mě podporoval a přitom byl pořád úplně klidný. Stejně jako všichni na sále.
„Vedete si skvěle, Eleno,“ chválil mě doktor.
„Ještě jednou zatlačte a vaše miminko je tu,“ pobídl mě.
„No, tak Eleno, zvládneš to,“ šeptl mi do ucha Damon. Sebrala jsem veškeré zbytky sil a zatlačila jsem. Najednou se mi neskutečně ulevilo, veškerá bolest byla pryč. Damon se usmíval jako měsíček na hnoji, když se po sále rozlehl pláč.
„Je to kluk jako buk,“ oznámil doktor.
„Kluk, Eleno, vidíš, měl jsem pravdu,“ radoval se Damon.
„Tak tady ho máte,“ doktor mi podával malý modrý uzlíček, s třesoucíma rukama jsem si od něj chlapečka vzala.
„Eleno, je nádherný,“ Damonovi vyhrkli do očí slzy.
„Jak se ten váš mrňousek bude jmenovat?“ zeptal se doktor.
„Eleno,“ podíval se na mě Damon tázavě.
„Nechám to na tobě,“ zašeptala jsem. Damon se chvíli zamyslel.
„Christopher,“ zašeptal a usmál se na nás.

Mezitím na chodbě…
Caroline si stále pročítala lékařské příručky, ovšem tentokrát se k ní přidala Rebekah. Ostatní dělali pořád to samé, chlapci se tísnili na pohovce a rodiče stále hypnotizovali dveře. Lidé procházející kolem se zájmem pozorovali početnou skupinku nervózních lidí, jako by to snad bylo bůhví, jak zajímavé. Najednou se ze sálu ozval hlasitý dětský pláč.
„No, konečně, vyskočila Caroline a s ní i všichni ostatní.
Po delší chvíli se otevřely dveře sálu, odkud vyšel Damon a v ruce svíral malý modrý uzlíček. Všichni se k němu rozběhli.
„Rodino,“ zvolal Damon.
„Tohle je Christopher Salvatore,“ pronesl hrdě a rozbalil uzlíček, odkud vykouklo maličké baculaté miminko.

4 komentáře:

  1. Prej soudečku. =D To mě vážně rozesmálo.
    Jinak mě mrzí, že už je to poslední kapitola, přijde mi, že jste to rychle ukončili. =)
    Ale skončilo to pěkně. Kapitola se vydařila i když všechno to usmiřování se té rodince moc nepodobá. =D
    A Christopher je krásné jméno. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I mě ten soudeček stále rozesmívá :D
      No jo, jednou přijít muselo, prostě Zazvonil zvonec a povídky je konec... no, pravda je, že jsme to trochu popohnaly, ale bylo to nutné :D
      Jsme rády, že se i poslední kapitola líbila... a pokud jde o to usmiřování, tak přece je to pohádka se šťastným koncem :D Nebo ne ??? :D
      I mě se Christopher líbí :) Ještě mě napadl Christian, ale to je takové moc jemné :D

      Každopádně děkujeme, že jsi četla a četla a četla až do konce :)

      Vymazat
  2. Pěkný závěr, i když mi to ukončení přijde tedy taky moc rychlé... ale byl to moc pěkný příběh. :)
    A Christopher také shledávám jako krásné jméno. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím no :D Nejdřív jsme to prodlužovaly a pak to rychle ukončily :D Ale na to, že je to náš... vlastně i můj první dlouhý příběh to docela jde, ne? :D

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)