Pages

Secrets of Bloodline - 29. Kapitola

Dneska kapitola od Andy :)


Od Damonova odjezdu uplynuly dva dny, které jsem strávila převážně s matkou, občas i v přítomnosti Rebeky, která nezapomněla prohodit několik otravných poznámek. Seděla jsem na lavičce uprostřed náměstí a čekala na Bonnie, která mě měla doprovodit na nákupy. Potřebovala jsem se trochu odreagovat a hlavně jsem jí potřebovala vylíčit, co se mi zdálo předešlou noc. Normálně bych to pověděla Caroline, ale nechtěla jsem jí to volat po telefonu. A Bonnie je po Caroline moje jediná blízká kamarádka.

„Promiň,“ ozvalo se za mnou.
„Trochu jsem se zapomněla, ale teď už jsem celá tvoje,“ řekla s úsměvem a přisedla si ke mně.
„Páni, Eleno, nevypadáš moc optimisticky,“ řekla ustaraně.
„Je to kvůli tomu, o čem jsi mluvila včera?“ zeptala se.
„Kdyby jen to,“ odpověděla jsem.
„Chápu,“ povzdychla si. „Tohle chce kafe!“ vyskočila na nohy a s trochou námahy mě zvedla z lavičky. Je neuvěřitelné, jak jsem teď byla velká a těžká. Ale už jen necelé tři měsíce a vrátím se ke své původní váze. Doufám.

Došly jsme do kavárny, kde nám Bonnie objednala dvě velké kávy. Moje bylo bohužel bez kofeinu.

„Tak povídej,“ posadila se naproti mně.
„No, kde jen začít,“ bylo toho tolik, že jsem nevěděla co dřív.
„Naposledy jsi mluvila o tom, že se tvoje matka chovala zvláštně u té Damonovi večeře,“ řekla Bonnie a usrkla si kávy, kterou nám mezitím donesla servírka.
„Rozhodně se chovala neobvykle, pořád mlčela a upřeně sledovala Klause, jako kdyby ho snad znala. Teda myslím víc, než ho zná teď,“ Bonnie se zvláštně zamračila.
„Celou noc jsem o tom přemýšlela a včera se mi o něm dokonce zdálo,“
„Cože?“ Bonnie se udivila.
„No, co se divíš, ostatně není to poprvé,“ zavdala jsem si velký doušek kávy a pokračovala.
„Říkala ti Caroline, co se mi tehdy zdálo?“
„No, zmiňovala se o tom, že se ti zdálo o jejím milovaném,“ odpověděla Bonnie sarkasticky.
„Tak už to konečně vyklop, co se ti zdálo tentokrát.“ zavrtěla se na židli.
„No, pamatuju si, že jsem běžela lesem, abych si trochu pročistila hlavu. Zastavila jsem uprostřed mýtiny, abych se vydýchala. Když v tom … „křup!“, ozvalo se z houští. Otočila jsem se za zvukem. Mezi houštím se objevily dvě velké žluté oči. Pomalu jsem couvala ve snaze dostat se od vlka co nejdál.“
„Cože?? Vlk??“ přerušila mě Bonnie.
„Ano, byl to vlk, tedy alespoň podle čichu to na vlka vypadalo. Žluté oči se pohybovaly pomalu tmou. Nehybně jsem tam stála přikrčená a čekala, co se bude dít. Ovšem to co se stalo, mě naprosto vyvedlo z míry,“ upila jsem trochu z hrnku, protože mi nezvykle rychle vyschlo v krku.
„Ony totiž ty žluté oči zničeho nic zmizely, ale vzápětí se zase objevily, tentokrát ovšem asi ve výšce zhruba metr osmdesát. Došlo mi, že jde o vlka, který se přímo před mýma očima přeměnil v člověka. Podle siluety jsem poznala, že jde o mužskou postavu. Pomalu jsem se postavila a muž ve stínu promluvil. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Ten hlas jsem hned poznala. A když vykročil ze stínu, tak se mi to potvrdilo. Byl to Klaus.“
„Takže ti ten sen řekl, že je Klaus vlkodlak,“ zašeptala Bonnie.
„Nejen to. Vzpomeň si, co se mi zdálo posledně,“ přisunula jsem se blíž k ní.
„Posledně se mi zdálo, že je upír a teď se mi zdálo, že je vlkodlak a navíc jsem ho viděla s Isaacem a taky ta divná situace u večeře. Podle mě je to jak upír, tak vlkodlak.“ Bonnie vykulila oči.
„Copak je něco takového možný?“ zeptala se.
„Přemýšlím nad tím celý den, ale nic jiného mě nenapadá,“ odpověděla jsem.
Bonnie se chvíli zamyslela a pak se opatrně zeptala.
„Eleno, myslíš si, že to spolu souvisí?“
„Co máš na mysli?“
„No, myslím Klause, Isaaca a tvoji mámu,“ povzdychla si. „Ty sama jsi říkala, že Klaus se svými rodiči nevyrůstal, co když je …“ odmlčela se.
„Počkej, ty myslíš, že Klaus je … né, to určitě ne, to by nám přece matka řekla,“ odporovala jsem, ale ve skutečnosti mi Bonnie nasadila brouka do hlavy.

„No, když už o tom mluvíme, můžeš se jí klidně rovnou zeptat,“ pronesla Bonnie.
„Cože?“ udiveně jsem vyjekla.
„No, pokud se nepletu, támhle je tvoje máma,“ řekla a ukázala z okna.

A opravdu. Venku přes ulici stála moje matka a na někoho čekala. Zdála se poněkud nervózní. Pořád pokukovala po hodinách. Stála tam ještě asi pět minut, a pak přijelo tmavé auto, do kterého nasedla.

„Bonnie, pospěš si, ještě je můžeme stihnout. Mám auto hned za rohem,“ vyhrkla jsem na Bonnie a snažila se co nejrychleji dostat ven z kavárny.
„Eleno, počkej, co to děláš?“ volala za mnou, zatímco tahala z peněženky drobné.
„Eleno, to chceš sledovat vlastní matku?“zeptala.
„Bonnie, přesně to mám v plánu, tak si pospěš nebo nám ujedou,“ Bonnie se zatvářila uštěpačně, ale nakonec se rozběhla za mnou.

Nasedly jsme do auta a vyjely z parkoviště. Tmavé auto, do kterého matka nasedla, tam ještě pořád stálo. Stáhla jsem si okénko a snažila se zachytit nějaké slovo, ale bohužel se mi to nepodařilo. Asi dalších deset minut, jsme s Bonnie seděly v autě, až se auto konečně rozjelo. Pomalu jsme vyjely za nimi. Projely jsme celým městem, až k nedalekému lesu. Po nějaké chvíli mi cesta, kterou jsme jely, začala být povědomá.

„Bonnie, prosím řekni mi, že to není cesta na vyhlídku,“ prolomila jsem chvíli ticha.
Bonnie se porozhlédla kolem a pak mi moji domněnku potvrdila. Opravdu to byla cesta na vyhlídku, kde jsem se ještě před několika měsíci scházela z Isaacem. Zastavila jsem auto pod kopcem, zatímco matka a neznámý dojely až nahoru.

„Dál půjdeme pěšky,“ oznámila jsem Bonnie a vypotácela jsem se z auta.
„Eleno,“
„Neblázni, vždyť nás uvidí, budou z toho akorát problémy,“ strachovala se Bonnie.
„Vrať se do auta, akorát si ublížíš,“ volala na mě, ale to už jsem byla daleko před ní. Přikrčila jsem se za velký kámen asi pět set metrů od dvojice v autě.
„Tak co ty špióne, zaslechla jsi něco?“ zeptala se udýchaně Bonnie.
Nastražila jsem uši a snažila se zachytit co nejvíc z probíhajícího rozhovoru.

„Evelyn, proč jsme tady?“zeptal se neznámý muž.
„Musíme si vážně promluvit, Davide,“ odpověděla matka. A vystoupila z auta.
„Mluvil jsi teď v poslední době s Isaacem?“ zeptala se a já konečně poznala, s kým to mluví.
„Co má můj syn společného s tímto rozhovorem?“ tázavě odpověděl muž, vystupující z auta, jehož tvář jsem dobře znala. Ten muž jménem David, je Isaacův otec. Překvapilo mě to, potřebovala jsem vědět víc, tak jsem se zase začala soustředit na jejich rozhovor.
„Tak mě napadlo, jestli ti neřekl něco o chlapci jménem Niklaus,“ a je to tady. Zase Klaus. Ale třeba se konečně dozvím pravdu.
„No, už to není tak úplně chlapec, copak už si nevzpomínáš? Bylo to tehdy, když jsem se dozvěděla o dvojčatech,“
„To nemyslíš vážně Evelyn, teď po téměř čtyřstech letech mi tady oznámíš, že mám syna?“rozčílil se David.
„Proč jsi mi o něm nic neřekla?“
„Davide, já jsem ti to nemohla říct, nikdo se to nesměl dozvědět, odpověděla matka velmi sklíčeně.
 „Chápeš, co to znamená Evelyn, Niklaus je hybrid. Jestli tohle všechno vyjde najevo, špatně to dopadne. Nikdy dřív tu žádný kříženec nebyl. Vždyť ani nevíme, co všechno dokáže.“ David se na chvíli odmlčel a pak pokračoval.
„Proboha, Evelyn, jak to řekneme dětem? Myslím, hlavně Isaaca a Elenu,“ zeptal se vyděšeně.
„No právě, ale obávám se, že to není náš nejmenší problém,“
„O čem to mluvíš?“
„Pokud se nepletu, tak Niklaus už brzy nebude jediným hybridem,“ poslední věta mě zaskočila. O čem to sakra mluví. Pak jsem si uvědomila, co měla, namysli.

„Bonnie, jdeme,“ zavelela jsem a zamířila k autu.
„Eleno, co se stalo, co jsi slyšela?“ začala se vyptávat.
„Řeknu ti všechno v autě,“

Když jsme obě nastoupily do auta, rychle jsem nastartovala a odjela. Cestou zpět do města jsem Bonnie všechno vypověděla. Nakonec, jsem zastavila před svým domem.

„Eleno, chceš říct, že to dítě je Isaaca?“
„Nejdřív mě to vůbec nenapadlo, ale prakticky je to možné,“
„Co budeš dělat? Damon se vrací už zítra,“
„Nebudu dělat nic,“ odpověděla jsem s důrazem v hlase.
„Co prosím?“
„Slyšela jsi, dokud si nebudu stoprocentně jistá, zůstane všechno tak, jak je,“
„Teda skoro všechno,“ znovu se mi do mysli vkradl Klaus.
„Eleno, uvědomuješ si, že …“
„Bonnie,“ přerušila jsem ji.
„Už o tom nechci mluvit, a pokud ti to nevadí, ráda bych teď šla domů,“ Bonnie pochopila, že je lepší mlčet a tak mlčky vystoupila a počkala, až se vyhoupnu na nohy. Pak jsem si to za jejího doprovodu namířila domů. 

4 komentáře:

  1. Jo, přesně tohle jsem si myslela. :) Pěkná kapitola. Akorát jedna věc mi nedává moc smysl... pokud jsem to správně pochopila, dvojčaty se myslí Klaus a Isaac? Nebo Klaus a Elena? Nějak jsem se do toho teď zamotala... v každém případě, neměli by pak být dva hybridi? Tu část, kdy mluvila Evelyn s Davidem jsem si pročetla alespoň třikrát a stále nechápu, jak to bylo myšleno... jinak super kapitola. :) Konečně Elena zjistila to, co jsem si myslela. :) A jsem zvědavá na příště a jak to Elena bude řešit. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sakra! Měly jsme být víc nenápadní :D Dvojčaty se myslí Elijah a Kol, vážně by sis to měla přečíst od začátku :D Příště to bude zajímavé :D

      Vymazat
  2. Tak teď jsem trochu zmatená, kdo je čí dcera a syn a koho jste měli na mysli. =D Dvojčata? Proč mluvili o dvojčatech a pak zase o Klausovi. =D Jsem zmatená.
    Jinak pochopila jsem teda dobře že je Klaus je její syn. =D To jsem trochu čekala a s tím dítětem Eleny mě to taky moc nepřekvapilo, vlastně potěšilo. =D =)
    Rozhodně dobrá kapitola, jdu hned na další. Jsem nějak pozadu. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď nevím, jestl ijste to z předchozích dílů zapoměli nebo jsem to tak špatně napsaly :D
      Tohle si pochopila dobře :)
      Děkujeme :)

      Vymazat

Děkuji za krásný komentář :)