Pages

Snová realita



Stála jsem tam a nevěděla proč. Jednoduše jsem se objevila na louce plné sedmikrásek. Nevěděla jsem, proč tu jsem a ani jsem nevěděla, kde ta louka je. Jen jsem tu tak stála a dívala se před sebe.

Nerozhodně udělám krok dopředu. Něco na téhle louce mě děsí. Nevím co. Vždyť je tu jen zelená tráva s hromadou sedmikrásek a jasně svítící slunce. Ale stejně mám pocit, že je tu něco zlého. Ale místo abych se otočila a dala se na útěk, jdu dál loukou. Nevím proč, ale teď už se nemůžu obrátit, musím jít vpřed.

"Karolíno, vstávej," slyším někde v dáli mamčin hlas. A najednou si uvědomuji, že to není skutečné. Je to jen sen, nejsem na žádné louce. A pomalu se probouzím.
"No konečně. Je nejvyšší čas, abys šla do školy. Nejspíš ti zase nezvonil budík. Budu ti muset odpoledne koupit nový, protože…" víc už jsem neslyšela, jelikož odešla do jiné místnosti.

S povzdechem jsem se vyhrabala z postele a šla vykonat svoji ranní rutinu. Ale při všem, co jsem dělala, jsem si v hlavě přehrávala ten sen. Stejně jako včera, předevčírem, před týdnem a před měsícem. Tenhle sen se mi za poslední měsíc zdál už opravdu hodněkrát, ale pořád jsem nedokázala přijít na to, co znamená a proč se pořád opakuje. Ale hlavně, proč na něj nemůžu přestat myslet.

V hlavě jsem ho měla i o šest hodin později, když jsem seděla ve třídě kreslení. Neumím moc kreslit, ale bylo na výběr buď tohle, nebo drama a já nenávidím vystupování před lidmi. Vybrala jsem si to menší zlo.

"Dobré odpoledne. Bohužel se vyskytli nečekané okolnosti a já musím ihned odjet," řekla na úvod učitelka Várová. Reakcí na tu větu byl ohromný potlesk, kterému jsem se ani trochu nedivila, sama jsem měla chuť tleskat. Každý den se třesu nedočkavostí až tenhle ústav opustím. Jenže nadšení mě přešlo, když pokračovala: "Ale v žádném případě vás neochudím o hodinu. Vezměte si skicáky a projděte se po městě. Ztraťte se v té nádheře a nakreslete to, co vás zaujme." Po tomto oznámení už nikdo netleskal. Tohle vypadalo na práci až do večera, zvlášť pro mě. S povzdechem jsem skicák a asi padesát druhů tužek naházela do tašky a vydala se vstříc svému domácímu úkolu.

Měla jsem v plánu nakreslit to první, co uvidím. Stejně bude trvat hodně dlouho, než bude kresba vypadat aspoň trochu slušně. Ale nakonec jsem se opravdu toulala všude možně, aniž bych věděla, kudy vlastně procházím. Vlastně mé tělo se toulalo v zákoutích našeho nudného městečka. Mé myšlenky byly někde mnohem dál. Létaly v nekonečnu.

Když jsem se konečně probrala ze zamyšlení, nevěděla jsem, kde jsem. Nebo vlastně věděla. Byla jsem ve svém snu. Na louce z mého snu. Všechno bylo na chlup stejné. Zelená tráva posetá sedmikráskami, slunce nad hlavou a vůně nebezpečí na obzoru. Všechno to bylo stejné a já tomu přidala na realitě. Udělala jsem krok vpřed a pak další a další. Stejně jako ve snu jsem jednoduše musela jít dál. Věděla jsem, že na mě čeká nebezpečí, ale nemohla jsem si pomoct. Šla jsem a uviděla před sebou velký starý strom. Zašla jsem za něj a tam byl… bílý králík ve vestě s kapesnými hodinkami.

"No to je dost, kde se touláš?"promluvil a já jsem zkoprněla. Od kdy králíci mluví? A od kdy vlastně nosí pletené vesty? A hodinky? Tohle je přesně jako v té pohádce. Jenže tohle je realita. Nebo není? Je to snad jen další sen?
"Co na mě tak koukáš? Země divů už čeká." Než jsem se nad tím mohla pořádně zamyslet, ten hulvát mě strčil do králičí nory, která tam před chvílí rozhodně nebyla, a skočil za mnou.

Teprve když jsem tvrdě dopadla na zem, začala jsem zase přemýšlet, co má tohle všechno znamenat. Ale ať už to byl sen nebo realita, nemohla jsem si přemýšlení dovolit. Pořád bylo ve vzduchu cítit nebezpečí a já měla pocit, že je čím dál tím blíž. Nešlo to z toho králíka, ale něco na mě čekalo a já se s tím rozhodně nechtěla setkat. Vydala jsem se tedy za králíkem, který o pár metrů dál nešťastně pozoroval hodinky.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)