Pages

Secrets of Bloodline - 25.Kapitola





Už několik dní jsem Caroline nepotkala. Naposledy jsem ji viděla den po oslavě, když komandovala úklidovou četu složenou z mých bratrů, Damona a Klause. Během těch pár dní postupně dorazil veškerý nábytek do dětského pokoje, barvy a taky pár maličkostí do ložnice. Blížil se víkend, který se měl nést v duchu stěhování.

Ale předtím mě čekal ultrazvuk. Ani mi nepřišlo, že už uběhl celý měsíc od posledního vyšetření. Seděla jsem v čekárně, tentokrát sama, a přejížděla jsem pohledem po ostatních těhulkách. Všechny už měly dost velká bříška a já si uvědomila, že zanedlouho budu mít úplně stejné. Jsem teď na začátku pátého měsíce a začínám se docela dost zakulacovat. Za poslední týden jsem přibrala pět kilo. Mám pocit, že se z toho těhotenství za chvíli zblázním. Totiž abyste to správně pochopili, skoro dvě stě let si udržuji štíhlou linii, ono to vlastně ani jinak nejde, protože na světě nepotkáte jediného upíra, který by měl snad jen malou nadváhu, takže ten fakt, že začínám přibírat, mě doslova přivádí k šílenství.

Z mého zamyšlení mě vytrhl hlas sestřičky, která volala moje jméno. Tak jsem si posbírala všechny věci a šla za ní.
"Eleno, vypadáte skvěle," podotkl doktor, když jsem vešla do ordinace. Lehce jsem se na něj usmála, ale v duchu jsem si myslela pravý opak toho, co řekl.
"Tak se na ten zázrak podíváme?" zeptal se a pokynul směrem k lehátku.
"Ale jistě," usmála jsem se.

Podle doktora všechno probíhá v pořádku, takže mi bylo řečeno, ať přijdu za další měsíc. S klidem jsem odešla z ordinace s plánem zajít si na zmrzlinu, protože jsem na ni dostala příšernou chuť. Namířila jsem si to s chutí k cukrárně, ale ta mě hned v mžiku zase přešla. Na zahrádce u cukrárny seděla Rebekah ve společnosti Matta a očividně se dobře bavili. Neměla jsem zrovna náladu se s nimi potkat, tak jsem se otočila na podpatku, nasedla do auta a odjela domů.

Druhý den ráno, jsem vstala čilá jako rybička. V rychlosti jsem se nasnídala, vzbudila Damona a začala se připravovat na přestavbu pokoje pro hosty, hned vedle naší ložnice, do podoby dětského pokoje.
"Fialová??" zašklebil se Damon, když otevřel kyblík s rychleschnoucí barvou.
"To jako vážně?" zeptal se.
"Není to fialová, ale levandulová," řekla jsem s úsměvem a vrazila Damonovi do ruky malířskou štětku. Ještě chvilku brblal o tom, že jsem klidně moha koupit modrou barvu, protože byl přesvědčen, že budeme mít chlapečka. Já jsem ale pořád počítala s tím, že to bude holka.
"Došla barva," ozval se po chvíli.
"Zvládneš to tu sama, než dojdu pro novou?" zeptal se.
"Damone, jsem těhotná, ne nesvéprávná," zašklebila jsem se.

Damon se na mě usmál a zmizel v chodbě. Začala jsem vybalovat přebalovací pult, když se ozval povědomý hlas vycházející ze zahrady, nedalo mi to, musela jsem se podívat. Vykoukla jsem z okna.Na úplném konci zahrady, až na kraji lesa stál Klaus a s někým se bavil. Teda bavil, spíš někoho velmi důrazně o něčem přesvědčoval. Byla jsem hrozně zvědavá, s kým to tam mluví. Podle obsahu hovoru, který jsem zaslechla, neznámého přesvědčoval o tom, že jeho plán prostě musí vyjít. Celé to bylo podivné.

"Tak se mi ukaž," zamumlala jsem si pro sebe.
Jako kdyby mě onen dotyčný slyšel. Zpoza stromu vykoukla mužská postava, pohlédla přímo k oknu a já jsem oněměla překvapením.
"Isaac??" zašeptala jsem.
"Kdo?" ozval se Damon, který už se vrátil s novým kbelíkem barvy.
"Ale nikdo," řekla jsem a vrátila se k práci, ale v hlavě mi pořád vrtalo to, co jsem právě viděla.

Během půlhodinky Damon dokončil malování, takže byly teď všechny stěny levandulové, prostě nádhera. Vybalovala jsem dětské závěsy a Damon se s patřičnou dávkou nadávek, snažil smontovat postýlku, když se ve dveřích objevila Caroline.

"Páni, ta barva je dokonalá Eleno," rozkřikla se na celý dům.
"Díky," usmála jsem se.
"Musím říct, že jsem dárek vybrala skvěle,"
"Bude se tu náramně vyjímat," podotkla nadšeně.
"Dárek?" vyhrkly jsme s Damonem současně.
"Ano, dárek!" usmála se.
"Dovolila jsem si koupit pár maličkostí pro toho našeho mrňouska," řekla a postavila před nás obrovskou krabici, plnou jasně zelených, těžko identifikovatelných věcí.
Podívala jsem se nechápavě na Damona, ten se zvedl a vytáhl z krabice obrovskou zelenou věc.
"Co je k sakru tohle!?," zařval vyděšeně a ukázal mi, co to vlastně drží.
"Tohle, milý bratře, je žabička," uculila se Caroline.
Na to jsem já vyprskla smíchy, protože ve skutečnosti to nebyla tak úplně žabička. Byl to obrovský zelený dětský koberec s plyšovou žabí hlavou. Postupně Damon vytahal všechny věci, které Caroline koupila. Mimochodem všechno mělo žabí motivy, takže se Damon docela vyděsil. A důrazně svojí sestře poradil, aby už nic podobného nekupovala, jinak bude mít naše dítě celý život fobii z žab.

Na konci dne jsme s velkou pomocí Caroline, stáli v nádherném dětském pokoji. Fialové stěny nádherně ladily s bílo-hnědým nábytkem. Celý pokojíček jsme nakonec, k velké spokojenosti Caroline, doladili zelenými doplňky. I ten velký zelený koberec tam byl, přímo před postýlkou.
"Nádhera," rozplývala jsem se.
"Ano, prostě nádhera," souhlasila Caroline.
"Jo, až na ty šílený žáby všude kolem," zabrblal Damon.
Caroline se usmála a postavila se před nás.
"A zítra, uděláme ložnici,!"

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)