Pages

Secrets of Bloodline - 19. Kapitola




To čekání mi přišlo nekonečné. Už ani ten tetris mě nebavil. Vypnula jsem telefon a začala nervózně chodit po pokoji.
"Panebože, já jsem nervózní," řekla jsem nahlas.
Nejdřív jsem si to nechtěla přiznat, ale opravdu jsem začínala být dost nervózní. Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Dále," pokynula jsem.
"Aho… wow," Elijah se zarazil mezi dveřmi. Musím se přiznat, jeho bych tady opravdu nečekala.
"Vypadáš… vypadáš…co je k sakru tohle?" zeptal a ukázal prstem na moje vlasy.
"Uhm, Caroline," zašklebila jsem se
"Tak to všechno vysvětluje," odpověděl se smíchem.
"Přišel jsem ti poděkovat,"
"Poděkovat? Za co?" nechápala jsem.
"Za to, že jsi nás pozvala, mě a Kola," přistoupil ke mně blíž a chytil mě za ruce.
"Vím, že já a Kol…" odmlčel se.
"Elijahu, jsem ráda, že jste tu," odpověděla jsem a usmála se.
"Nikdy bych nevěřil, že moje malá sestřička bude jednou tak nádherná ve svatebním, ale je to tu," usmál se.
"Jsi překrásná," sotva to dopověděl, vřítila se do pokoje Caroline.
"Eleno, jsi připravená? Už je to tady!" vychrlila ze sebe, zatímco vystrkala Elijaha z pokoje.
"Všichni už jsou připraveni, čeká se jen na tebe," chytla mě za ruku, ještě jednou si mě pořádně prohlédla a pak už mě táhla za sebou.

Když mě táhla přes celý dům, všimla jsem si, že není centimetr, na kterém by nebyla květina. Asi jsme to opravdu trochu přehnaly.

Táta čekal pod schody. Měl na sobě černý oblek a na klopě růži. Viděla jsem v jeho obličeji něco, co nikdy dřív. Nedokážu to ani popsat. Sešla jsem dolů a zahákla se do jeho rámě. "Jsi překrásná!!" uslyšela jsem ve své hlavě. Byl to táta a jedna z jeho zvláštních schopností. Usmál se na mě.
"Jsi připravená?" zeptal se a já jen lehce kývla hlavou.
"Tak je to tady," řekla Caroline a postavila se vedle Rebeky, která už čekala přede dveřmi a představte si, usmívala se.
Najednou se otevřely dveře a začala hrát hudba. Caroline s Rebekou vyrazili jako první, všichni hosté na nás upírali zrak, tak jsme vykročili kupředu. Všichni údivem vzdychali, známí i neznámí lidé. Uviděla jsem mámu, jak si utírá oči do
kapesníku. Elijah a Kol vedle ní jen stáli v němém úžasu a Jeremy se tvářil jako dítě, které dostalo zmrzlinu. A pak jsem ho uviděla. Damon, okouzlující jako nikdy dřív. V nádherném bílém obleku, ano bílém, vypadal naprosto dokonale.

Caroline a Rebekah se postavily naproti Enzovi a Stefanovi, kteří šli Damonovi za svědky. Už zbývalo jen pár kroků. Došli jsme až nakonec, otec mě chytil za ruku, usmál se a přenechal mě Damonovi.

Starosta začal klasický svatebním proslovem a pak přišla část, na kterou všichni tak netrpělivě čekali.
"Damone, bereš si Elenu za svou právoplatnou manželku?"
"Ano," odpověděl sotva starosta dokončil větu.
"A ty, Eleno, bereš si Damona za svého právoplatného manžela?"
"Já…" najednou nebyla jsem schopna slova. Jako úderem blesku mi hlavou proběhly vzpomínky na Isaaca. Snažila jsem se je vyhnat z hlavy, ale jako bych měla jakýsi blok.
"Eleno, lidi čekají," procedila Caroline skrz zuby.
Podívala jsem se na všechny přítomné, kteří teď vyděšeně hleděli střídavě na mě a na Damona. Podívala jsem se na něj, ten mi promnul ruce, které celou dobu držel, usmál se a zabořil svoje nádherné oči do těch mých, a v tom to ze mě vyletělo.

"Ano!" řekla jsem velmi nahlas, tak aby to všichni slyšeli. Zpozorovala jsem, jak si Damon a všichni ostatní oddychli.
"Poprosím snoubence, aby si vyměnili prstýnky," řekl starosta a pokynul Stefanovi.
Vyměnili jsme si prsteny a najednou se rozvinulo naprosté ticho, všichni do jednoho ztichli.
"Můžete políbit nevěstu," prolomil ono ticho starosta.
To byla chvíle, na kterou Damon čekal, chytl mě kolem pasu a velmi dlouze mě políbil, pak všichni začali jásat a starosta pronesl poslední slova…
"Dámy a pánové, představuji vám pana a paní Salvatorovi!"

Po obřadu začala plánovaná oslava. Všichni se bavili, smáli, jedli a pili. Byl to nádhera. Caroline celá rozzářená mířila přímo ke mně.
"Eleno, mohla bys jít se mnou, chci ti někoho představit," chytla mě za ruku a táhla mě pryč.
"Myslela jsem, že ten tvůj nový objev nepřišel, když jsi mi ho do teď nepředstavila," podotkla jsem.
"No, předtím nebyl čas," odfrkla Caroline a postavila mě před muže, který byl otočený zády k nám. Poklepala mu na rameno.
"Eleno, tohle je Niklaus," oznámila.

Když se Niklaus otočil, strnula jsem. Měl blond vlasy, pronikavé modré oči a působil velmi elegantně. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, na koho se to dívám. Ten obličej jsem moc dobře znala.
"Niklaus Darkwood," představil se.
"Elena Nigh… Salvatore," pousmála jsem se, na to jméno si budu nějakou chvíli zvykat.
"Omluvte nás," pokývla jsem na něj.
"Caroline, můžeme si promluvit o samotě?" zeptala jsem se a zatáhla Caroline stranou.

"Eleno, co se děje? Když jsi ho uviděla, vypadala jsi dost vyděšeně,"
"Protože jsem vyděšená, Caroline, tohle je ten chlap z mého snu." V mém hlase byla určitě slyšet nervozita, ale Caroline se jen začala smát.
"Eleno, zbláznila ses?" pořád se smála.
"Car, já vím, co jsem viděla,"
"Eleno, byl to jen sen, tečka!" ukončila náš rozhovor a zmizela.

"Neměla by ses tak mračit, v den své vlastní svatby," ozvalo se za mými zády.
"Stefane," vypadal, jako kdyby slyšel všechno, o čem jsme s Caroline mluvily.
"Damon tě všude hledá, měla bys jít za ním," pokynul mi. Usmála jsem se a šla se po něm podívat.

Už z dálky jsem ho uviděla, jak nervózně přešlapuje u stolu se svatebními dary a kouká všude kolem ve snaze mě najít. Pak mě konečně uviděl a vydal se mým směrem.

"Tak tady jsi, všude jsem tě hledal. Pojď se mnou, chci ti něco dát," zavedl mě kousek stranou od všeho toho hluku a pak vytáhl z kapsy malou krabičku a podal mi ji.
"Co to je?" zeptala jsem se.
"Řekněme, že je to můj svatební dar, je to jen taková maličkost," řekl a usmál se.
Otevřela jsem krabičku. Byl tam nádherný medailonek ve tvaru srdce. Po obvodu byl vykládaný malými kamínky a uprostřed byl znak Salvatorovic rodiny.
"Patřil mojí matce a já chci, abys ho měla ty," usmál se.
"Damone, je překrásný," nevěděla jsem co jiného říct.
"Otevři ho."
Otevřela jsem ho… neuvěřitelné, jak rychle se mu to podařilo. Totiž, uvnitř medailonku byla naše svatební fotka, roztomile se tvářící manželský pár s úsměvy od ucha k uchu. Podívala jsem se i na druhou polovinu medailonku a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla tam stará fotka, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Ani okamžik, kdy byla pořízená, si vůbec nepamatuju. Na fotce byl Damon s malou holčičkou, sotva pětiletou. Měla hnědé oči, kaštanové vlasy jí splývaly na ramena a v rukou držela malého plyšového medvídka. Možná jsem si nepamatovala tu chvíli, ale toho medvídka ano. Ta malá holčička, která seděla Damonovi na klíně, jsem byla já.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)