Pages

Secrets of Bloodline - 12.Kapitola




"Bože můj, to je úžasné! Já budu teta!" Caroline skákala skoro do stropu.
"Caroline, stop! Uvědomuješ si, co to znamená? Čekám dítě a s Damonem."
"Takže je tvoje svatba definitivní." Konečně se jí rozsvítilo. I když nemůžu říct, že by jí nadšení z tváře zmizelo úplně.
"Přesně. Tohle je to poslední co jsem potřebovala." Zhroutila jsem se na postel.
"O můj bože, nebude potřeba upravit svatební šaty?"
"To snad nemyslíš vážně. Já tu řeším velký problém a ty na mě s…" už jsem to nedopověděla, protože jsem musela rychle na záchod, kde jsem strávila snad věčnost.
V tomto přesvědčení mě utvrdilo i to, že když jsem se vrátila do své ložnice, našla jsem tam kromě Car i Damona, který v ruce držel můj těhotenský test. Skvělé.

"Vážně jsi těhotná." Usmál se na mě jak sluníčko. "Když za mnou přišla Rebekah myslel jsem si, že si vymýšlí, ale chtěl jsem se přesvědčit." Položil test na stolek a prudce mě objal. Přišlo mi, jako kdyby mě chtěl udusit. A já měla sto chutí udusit Rebeku. Ta mrcha. Ani to nevěděla jistě, jen se domnívala a hned letěla za Damonem. Proč to sakra udělala?
"Měla by ses přestěhovat k nám."
"Cože?" podívala jsem se na něj nechápavě.
"Svatba je za osm dní. Tak jestli se přestěhuješ hned nebo až potom je jedno, ne? Navíc bych vás chtěl mít pod dohledem."
"Je? Damone, uvědomuješ si, že není těhotná nijak dlouho? Kdyby byla člověk, těhotenský test by ani nefungoval."
"Myslím, že je dobrý nápad abych se k vám přestěhovala." Caroline na mě vykulila oči a já se jí nedivila. Sama jsem nevěřila tomu, že jsem to vypustila z pusy. Ale popravdě jejich dům bude mnohem lepší. Tady by se na mě upíraly dva otrávené a dva natěšené pohledy, což je šílená kombinace.
"Do zítřka budu mít všechno sbalené."
"Nabídl bych ti pomoc, ale sestřička to určitě udělá ráda za mě. A co Daniel a Evelyn? Už to ví?"
"Zjistila jsem to před pár minutami. A stejně tu asi nejsou." Pokrčila jsem rameny.
"Tak já je půjdu najít, tohle se musí oslavit." Už chtěl zmizet, ale já ho zastavila.
"Damone počkej. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Pořád by se vyptávali nedali by mi chvilku klidu. Nemohlo by to být aspoň do svatby jen mezi námi?"
"Tak dobře. Když si to přeješ, nic neřeknu. Ale Daniela půjdu stejně najít, měl bych mu říct, že se stehuješ." Na moji odpověď už nečekal a bleskově zmizel.

"Jak jsem řekla, změny nálad. Vůbec se v tobě nevyznám."
"Nemění se mi nálada a ani názor. Ale stejně bych se k vám musela přestěhovat. Po tomhle zjištění určitě. A u vás aspoň budu mít tebe. Tady se Rebekah bude tvářit pořád otráveně a mít připomínky. A kdyby se to dozvěděl zbytek rodiny… Jeremy… no, to radši nechci vědět. A naši by se pořád rozplývali. U vás bude větší klid."
"Možná máš pravdu. Tak se pustíme do balení?"
"Ty se pustíš do balení, já půjdu." A opět jsem vylétla tryskem k záchodu. Momentálně jsem začala litovat, že nejsem normální člověk. U upíra začínají příznaky mnohem dřív, i když těhotenství trvá pořád devět měsíců. Ale když kromě jídla pijete krev, trochu vám to některé věci rozhodí.

Balení se trochu protáhlo, takže jsem se mohla přestěhovat až další den ráno. Samořzejmě u toho nesměla chybět máma s tátou. Z nějakého divného důvodu trvali na tom, že budou Damona sledovat při nakládání věcí do auta.
"Můžeme jet?" zeptal se Damon, když všechno naložil.
"Myslím, že ano. Kdybych něco zapomněla, tak se vrátíme."
"Eleno." Ozval se ode dveří mámin hlas.
"Můžeš na chvilku, o samotě." Jen jsem pokrčila rameny, dala Damonovi najevo, že se hned vrátím a šla za mámou.

"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Něco pro tebe mám." Sundala si medailonek s rubínem, který měla kolem krku a zavěsila ho na můj. "Snad ti to přinese víc štěstí než mě." Políbila mě na čelo.
Nechápala jsem to. Ten medailonek nosila odjakživa, ale nikdy jsem nezjistila, kde k němu přišla. A už vůbec ne, proč by mi měl přinést štěstí. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi tím snažila něco naznačit, ale neměla jsem nejmenší tušení co.

"Děje se něco?" zeptal se Damon starostlivě. Docela mě překvapilo, že neposlouchal.
"Ne, jen něco půjčeného na svatbu, abych to stihla sladit s šaty."
"Já myslel, že už jsou hotové."
"Skoro. Ještě chybí poslední zkouška a takové detaily, ale to tě nemusí zajímat. Radši pojedeme, než zase skončím s hlavou v záchodě." Řekla jsem a nastoupila do auta. Damon si bez řečí sedl na místo řidiče a vyjeli jsme.

Z té cesty se mi udělalo ještě hůř. Jen taktak jsem to stihla na záchod v přízemí. Opravdu doufám, že tyhle příšerné nevolnosti skončí co nejdřív. Jako kdyby mi od doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná bylo ještě hůř než v době, kdy jsem to nevěděla.

"Jak ti je?" zeptal se Damon, když jsem přišla do jeho, vlastně teď do naší, ložnice, kam už stačil vynést všechny kufry.
"Špatně a jsem dost unavená, takže kdyby ti to nevadilo, šla bych si lehnout."
"Určitě. Potřebuješ mě tu? Chtěl jsem ještě něco projednat s Danielem."
"Ne, klidně běž, Za chvíli stejně přijde Caroline."
"Tak se dobře vyspi." Políbil mě na čelo a odešel. Já si s radostí zalezla do postele a skoro okamžitě usnula.
Zrovna jsem byla uprostřed nádherného snu plného zmrzliny a čokolády, když mě probudil hlasitý randál. Hlasitý randál, který dělal můj mobil.
Ještě se zavřenýma očima jsem ho vytáhla z kapsy a poslepu hovor přijala.
"Haló."
"Eleno, je to pravda?" Okamžitě jsem vyletěla do sedu. Isaacův hlas mě naprosto probudil.
"Co?"
"Celé město mluví o tom, že ses nastěhovala k tomu blbcovi. Prosím, řekni, že to není pravda. Řekni, že jsi s ním nic nemáš." Ten chlap zněl tak smutně, že jsem měla chuť se rozplakat. Pitomé hormony.
"Je to pravda, kdyby ne, nemluvilo by o tom celé město."
"Jak si mi to mohla udělat?" měla jsem sto chutí mu říct, jaká je pravda, ale pak jsem si vzpomněla, co všechno by se mu mohlo stát.
"Isaacu, rozešla jsem s tebou. Damon je ta správná volba. Krom toho je v posteli lepší než ty." Dořekla jsem a zavěsila. Vím, že jsem se chovala jako mrcha, ale nezvládla bych, kdyby mi zavolal ještě jednou a věděla jsem, že teď už nezavolá. Nic neodradí chlapa tolik, jako to, že je někdo lepší. A kupodivu tohle byla jediná věc, ve které jsem nelhala.
Věděla jsem, že jsem udělala správně. Předtím i teď. Ale byl to Isaac, můj milovaný Isaac a já ho poslala do háje, zase. Prostě to na mě padlo. Zabořila jsem obličej do polštáře a rozplakala se.

"Zastavila jsem se pro jídlo, dáš si rýži nebo… panebože Eleno, co se stalo?" vyděsila se Caroline, jakmile vstoupila do pokoje, když mě viděla schoulenou do klubíčka celou od slz.
"Volal mi Isaac a já, poslala jsem ho do háje a prostě mi to je líto a ty hormony." Vysvětlovala jsem a vzlykala.
"Eleno, to bude v pořádku." Sedla si ke mně objala mě. "Udělala jsi dobře. Kdybys ho neposlala do háje, způsobilo by to akorát problémy. Tentokrát nejen jemu."
"Já vím, ale prostě…"
"Pořád ho miluješ, já to vím. Ale musíš se přestat trápit, vážně si udělala to nejlepší, co si mohla. A teď bude nejlepší, když se pořádně najíš." Jakmile to dořekla, začala jsem se smát. Nebylo na tom nic směšného, ale já nemohla popadnout dech.
"Co máš?"
"Mám rýži s kuřetem a kuře se zeleninou a k tomu litr nulky. Co si dáš?"
"Zeleninu." Odpověděla jsem, i když to moc dobře věděla. Vždycky si dávám kuře se zeleninou a ona si vždycky dává kuře s rýží.
Otřela jsem si slzy a pustila se do jídla. Byla to vážně pochoutka, akorát mi připadalo, že je toho nějak málo.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)