Pages

Pátek třináctého




Ve většině měst pátek třináctého nic neznamená. Možná tak pro pár lidí, kteří věří, že by mohli mít smůlu. Vlastně se v pátek třináctého nestane vůbec nic, aspoň vám. Záludnost pátku třináctého je způsobena historií jedno města. Města, na které jediné má pátek třináctého nějaký vliv.

To město se nazývá Dalaven. Jsem si jistá, že vám název nic neříká a to je právě kvůli pátku třináctého. Jistě, proč by měl pátek třináctého mít vliv na to, že si lidé nepamatují jedno město? Jak už jsem řekla, musíte jít daleko do minulosti, abyste to pochopili.

Kdysi dávno v šestnáctém století žila dívka jménem Anadriel. Pocházela z královské rodiny. Ale byla krutá, všechny kolem terorizovala. Dokonce i své rodiče. Ty svým chováním umučila tak, že radši spáchali sebevraždu, než aby se museli dívat na to, co z jejich dcery vyrostlo. Ta pak zasedla na trůn a mučila celý svůj lid dlouhých deset let.

Jednou jí na dveře zaklepala dívka a prosila o pomoc, ale Anadriel se jí jen vysmála a nařídila ji popravit za to, že ji vyrušila. Jenže ona nebyla jen obyčejná dívka, byla to Welia, nejmocnější čarodějka na světě. Slýchala zvěsti o královně, která terorizuje své město a rozhodla se zjistit, jestli to tak opravdu je. Když to zjistila, nebyl důvod to dále skrývat a přeměnila se do své skutečné podoby.

Welia nebyla špatná čarodějka, chtěla lidi chránit, proto se rozhodla, že Anadriel zakouzlí, aby už nikdy nikomu nemohla ublížit. Anadriel se ale bohužel vyznala v černé magii a tak vyřkla kletbu. Černá magie se spojila s bílou a vznikla nová kletba. Každý pátek třináctého do Dalavenu přijde temnota, říká se, že je to sama Anadriel, a vezme si všechny, na které narazí. Když je někdo ten den venku, skončí mrtvý. Když je jediný otvor domu neutěsněný, skončí mrtvý, když mluvíte tak nahlas, že temnotu nalákáte svým směrem, jste mrtví.

Jakmile se rozkřikla zvěst o kletbě, všichni z okolí města se odstěhovali. Nejspíš by to udělali i občané města, kdyby mohly, ale nemohly. Každý kdo se tam narodil, nebyl schopen Dalaven opustit. Proto to vypadá, že město neexistuje. Ty co mohli, odešli a zapomněli. Ty co nemohli, zůstali a neviděli, jaké se ve světě dějí pokroky. Ale bývalí sousedé o kletbě nepomlčeli, vykřičeli to do světa, aby si všichni dali na město pozor. Tahle historie je dávno zapomenutá, ale strach z pátku třináctého přetrvává.

Dalaven je prokletí už stovky let, ale nikdo nepřišel na to jak kletbu zlomit, nejspíše to ani nejde. Dřív na pátek třináctého vždycky zemřela půlka města, takže byla naděje, že město vymře a kletba se zlomí, ale nestalo se tak. Lidé se postupně naučili před temnotou schovávat. A tak teď všichni žijí ve strachu a připravují se na pátek třináctého. A pátek třináctého je právě dnes.

Hodně lidí temnotě unikne, ale mnoho jich také padne za oběť. Je tu však dívka, která už má osud zpečetění. Přečkala mnoho pátků třináctého, ale tento nepřežije a ona to moc dobře ví. Žije jen s otcem, který se před několika měsíci pomátl a zničil veškerou obranu proti temnotě. Jediná její naděje by byla utéct a schovat se u někoho jiného, ale má tak dobré srdce, že to neudělá a radši zůstane s otcem, i když ví, že to bude její smrt.

Bylo mi té dívky líto, byla nevinná a měla nárok na život, přesto se ho chtěla vzdát, ale ne bez boje. Měsíce přemlouvala svého otce, aby neničil všechny ochrany před temnotou, které ona pořád dokola stavěla zpátky, dokonce i dnes. Ale všechno bylo marné. Její otec přišel o rozum a s tím nemohla nic dělat. A tak jen seděla na židli a čekala na temnotu a ta si pro ni i pro jejího otce opravdu přišla.

Když její otec odkryl okna, což byla poslední ochrana, kterou se jí dařil jen tak tak udržet, temnota už se nehodlala držet zpátky. Přepadla dům. Byla neviditelná, ale podle strachu v dívčině očí, jsem poznala, že ji vycítila. Viděla jsem, jak lapá po dechu a jak se kolem jejího krku začala vytvářet černá mlha, která jí v něm zabraňovala. Snažila se ji odehnat, ale marně. Čeho se temnota jednou zmocní, už to nepustí. Snažila se bojovat, snažila se nadechnout, ale způsobilo to přesní opak, upadla na zem. Ještě chvíli zůstala při vědomí, ale pak jsem viděla, jak se jí zavřely oči, a uslyšela jsem hlasité křupnutí, měla zlomený vaz, zemřela. Její otec byl na tom stejně. Temnota si je vzala a já proti tomu nemohla nic udělat, opět.

K čemu je, že jsem největší čarodějnice všech čarodějnic, když nedokážu zlomit kletbu za kterou tak trochu můžu? Mohu jen sledovat, jak ničí tisíce životů, tisíce příběhů. Jako život této dívky, jejíž jméno jsem neznala, ale znala jsem její duši, nezasloužila si takto zemřít, nikdo z tohoto města. Ale já s tím nemohla nic udělat. Dokud bude i jediná osoba v tom městě živá, kletba přetrvá a to všechno kvůli mně.

Odložila jsem křišťálovou kouli, už jsem se na to nemohla dívat. Tolik bolesti a jen kvůli tomu, že jsem před několika stoletími chtěla spravedlnost. Můžu si nalhávat, že Anadriel byla ta špatná, ale kdybych nepřišla já, za pár let by byl Dalaven v pořádku, ale já přišla a kvůli mně teď to město trpí. A nejspíš bude trpět na věky.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)