Pages

Ferda



Seděla na rozvrzané stoličce u stolu, malovala kraslice těmi nejpestřejšími barvami, aby byla na Velikonoční pondělí jaksepatří připravená. Ozdobené vajíčko na ni působilo uklidňujícím dojmem, přesto si uvědomovala, že ho tu zítřejšího dne nechá samotné. Milovala Velikonoce, ale zároveň je nenáviděla.

Když do jizby vešel on, všechny myšlenky se jí kamsi rozutekly. Byl jednoduše dokonalý. Nádherná velká hnědá kukadla, která mu skvěle ladila k jeho šedé srsti. A ty uši, byla si jistá, že jsou jako z hedvábí, aniž by se ho musela vůbec dotknout. Vlastně celý jeho kožich byl nádherný, takový lesklý.

"Copak tu děláš?" sehla se ke králíčkovi a podrbala ho za hebounkými oušky. Samozřejmě jí neodpověděl, jen se podrbal tlapkou.

Sebrala to zlatíčko ze země a dala si ho na klín. Hladila ho a mezitím barva ze štětce, který si položila na kelímek s vodou, odkapávala na ubrus. Za chvilku už tam byla velká modrá skvrna, ale bylo jí to jedno. Nemohla se vynadívat na toho roztomilého králíčka.

"Promiň, neviděla si tu někde králíka?" zaslechla ode dveří, ke kterým byla zády. S králíkem hovícím si na jejím klíně se otočila, aby se podívala na nově příchozího a ten jí vyrazil dech. Jestli někdy říkala, že je králík roztomilý, teď na něj naprosto zapomněla. Nemohla spustit oči z jeho majitele. Byl zatraceně dokonalý. Jeho tmavě hnědé vlasy mu padaly do kobaltově modrých očí a modré tričko jejich barvu ještě podtrhovalo, nemluvě o dokonale padnoucích riflích.

"Co? Jo, králík. No tady je." Udělala dost podivné gesto, kterým chtěla odkázat na králíka, ale měla plné ruce, a když hlavou kývla směrem dolu, vypadalo t odost podivně.
"Díky bohu, že si ho tu zdržela. Honím ho tu už půl hodiny. Dělá mi to naschvál." Koukala na něj, jako kdyby spadla z višně. Nebo spíše jako kdyby z ní spadl on. Jestli ten králík není na baterky, což určitě není, tak nechápala, jak to myslí.
"Vím, že to zní zvláštně, ale cvičil ho brácha. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo ho naučit, aby mi dělal ze života peklo, a to teď dělá. Měl jsem ho pár dní pohlídat, ale když jsem mu šel dát mrkev, zdrhnul. Respektive mě provokoval, je opravdu mazaný a zlomyslný." Opravdu to znělo divně, ale věřila mu. Přeci jen, jak moc je pravděpodobné, že zaběhlý králík vběhne do jejích dveří, když je tu kolem chalup plno. I když je pravda, že většina z nich je v tuhle roční dobu pořád neobydlená.
"Nepřijde mi zlomyslný, spíš roztomilý."
"On se tak jenom tváří ve skutečnosti má duši ďábla."
"Jak se vůbec jmenuje?"
"Ferda a já jsem Dominik mimochodem," řekl a natáhl ruku
"Lucie, ale nechci, aby spadl."
"Ó jasně, Ferda. Řekl bych ti, abys mi ho dala, ale jak ho znám, zase by mi utekl. Navíc u tebe vypadá docela spokojeně. Nevadilo by ti ho chvilku pohlídat? Jen bych skočil pro klec, aby neměl zase šanci zdrhnout."
"Bez problému, my se tu zabavíme."
"Díky." Usmál se a byl pryč.
"Pročpak mu utíkáš co?" zeptala se Ferdy, zatímco ho hladila, ale opět nic neodpověděl.

Než se Dominik vrátil, Ferda usnul. Nejspíš ho svými řeči unudila k spánku.

Opatrně ho položila do klece, ve které už byla i inkriminovaná mrkev, která Ferdův zběsilý útek započala.
"Ještě jednou moc děkuju. Kdybys ho tu nechytila, nejspíš bych za ním lítal do večera, než by si umanul, že už mě potrápil dost, tedy v tom lepším případě. V tom horším by opravdu utekl a brácha by mě zabil."
"Nemáš vůbec zač, je to fajn králík."
"Králík, který ti asi zničil ubrus." Ukázal na modrou skvrnu, velikosti melounu.
"To nic není, už byl starý." Pokrčila rameny.
"Ano, je jen škoda, že zbytečně."
"Proč zbytečně?"
"O Velikonočním pondělí budu už zpátky v Praze a moje máma nemá ráda, když jí něčím tyhle svátky připomínám."
"Proč ta averze k Velikonocům?"
"Před sedmi lety se můj táta zabil při autonehodě kvůli nějakému svátečnímu řidiči. Od té doby se jim vyhýbáme." Bylo šílené říkat to klukovi, kterého znala tak půl hodiny, ale nedokázala si pomoct.
"A proč je tedy maluješ?"
"Měla jsem Velikonoce ráda. Vlastně je pořád mám ráda, ale zároveň je nenávidím. Je to složité. Ale ta vejce maluji proto, že to byla odjakživa moje nejoblíbenější tradice, které se nedokážu vzdát."
"Nechtěla bys s nimi? Máš jich tu hromadu, a jelikož už nemusím chytat Ferdu, mám volno."
"Proč ne?" usmála se. Kdo by ho taky dokázal odmítnout? Sedl se na druhou židli, vzal si vajíčko, čistý štětec a začal malovat. Lucie se přidala. Ale koutkem oka zahlédla Ferdu, který už byl naprosto vzhůru. V tu chvíli jípřipadalo, jako kdyby se ušklíbl. Ale když se na něj podívala, už se nešklebil. Nejspíš se nešklebil nikdy, přeci jen to je králík.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)