Pages

Cesta do ráje



Možná to nemuselo zajít tak daleko, ale zašlo. Nepatřím sem. Nehodím se do tohoto světa.Snažila jsem se. Snažila jsem se žít. Ale on to nebyl život jen jedno velké utrpení.

Otočila jsem kohoutkem a sledovala, jak do vany stéká voda. Jak se pomalu plní a zpečeťuje tak můj osud. Z náhlého popudu jsem do vody přidala levandulový olej. Její vůně je má oblíbená. A když mám odejít, aspoň ve společnosti jedné z mála věcí, která mi přináší radost.

Konečně byla vana plná. Vysvlékla jsem se a opatrně vstoupila do vlažné vody. Položila jsem se a hlavu dala na okraj vany. Zaklonila jsem ji a zavřela oči.

Neměla jsem pochyby. Nesnažila jsem se to oddalovat, abych mohla v poslední vteřině couvnout. Nesbírala jsem odvahu. To vše jsem dělala od mých dvanácti let. Ale teď o pár let později už nezaváhám. Jsem rozhodnutá. Jen jsem se chtěla naposledy v klidu nadechnout a předstírat, že je vše v pořádku.

Začínalo se mi chtít spát, byl čas. Potopila jsem se. Měla jsem nutkání lapat po dechu, ale nevynořila jsem se, nedopřála jsem svým plicím vzduch. Jen jsem čekala, až prášky na spaní zaberou a budu mít klid. Věděla jsem, že to bude trvat jen pár vteřin. A tak jsem usínala s myšlenkou, že se za chvíli probudím v lepším světě a vše co tu po mě zůstane, bude jen kousek papíru na kterém je napsáno "Omlouvám se."


Pomalu jsem přicházela k sobě. Opatrně jsem od sebe odlepila víčka, ale to co jsem uviděla, mě nepotěšilo. Čekala jsem všechno možné. Nebe s oblaky z cukrové vaty. Peklo s hrnci plnými horké kuřecí polévky. Ráj s pláží a západem slunce. Jedno jsem ale nečekala. Jednotku intenzivní péče. Nemohla jsem tu být. Všechno jsem to měla naplánováno do nejmenšího detailu. Co se tedy pokazilo?

"Zlatíčko." Zaslechla jsem mámin hlas z druhé strany místnosti. Bylo to oficiální, pořád jsem v tomhle hnusném světě.
"Co si to udělala? Uvědomuješ si, jak teď budu v očích všech lidí vypadat?" Jistě to je všechno co jí zajímá. Jak jí budou brát klienti.
"Omlouvám se," zamumlala jsem. Ale nebylo to za pokus o sebevraždu. Omlouvala jsem se za to samé, za co jsem se omluvila svým vzkazem. Za to, že odcházím. Protože já odejdu. Nevím, co se pokazilo, ale napravím to.
"Dojdu pro doktora. Když už jsi vzhůru, musíme odtud co nejdřív odejít, aby to nikdo nevěděl." Hned jak to dořekla, odklopýtala z místnosti. Udělala přesně to, co jsem potřebovala, aniž bych musela něco říkat.

Věděla jsem, že mám málo času. Má matka byla paranoidní. Věřila, že jí na každém kroku sledují a hodnotí, jestli je dost dobrá na to, aby je zastupovala. Proto jsem musel jednat rychle. Sáhla jsem po sklenici na stolku a rozbila ji.

"To bych nedělal," ozvalo se a já si konečně všimla, že tu nejsem sama. Na vedlejší posteli byl kluk se zlomenou nohou.
"Do toho ti nic není," odsekla jsem a přiložila si střep ke krku.
"Možná, ale když se zabiješ, budu svědek. Tím pádem to všechno budu muset vysvětlit doktorům, tvé mámě a policii. A to se m zrovna dvakrát nechce."
"Myslíš si, že mě to zajímá?"
"Nemyslím, jen jsem hrál o čas," řekl s úšklebkem. Než jsem si jeho slova vůbec stačila přebrat otevřeli se dveře, ve kterých byla máma s doktorem. V okamžiku byl u mě a vytrhl mi střep z ruky. Bylo pozdě.


*O pět let později*

Brodila jsem se pískem a v ruce nesla žabky. Vychutnávala jsem si západ slunce, který se odrážel ve vlnách moře. Byl to dokonalý moment. Dřív jsem si ani nedokázala představit, jaká krása to ve skutečnosti je.

Dlouho jsem si přála být tady. Nevím proč, ale chtěla jsem to snad odjakživa. V mé mysli to bylo bezpečné místo. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že tu budu takhle. Živá. S ním.
"Ahoj," zaslechla jsem a hned potom ucítila dotek na rameni. Otočila jsem se a lehce ho políbila.
"Ahoj," zopakovala jsem a pak už jsme nepromluvily. Nebylo potřeba. Loudaly jsme se ruku v ruce po pláži a sledovali západ slunce.


"Nikdy jsem ti nepoděkovala," ozvala jsem se dávno po tom, co slunce zapadlo, a na oblohu se vyhoupl měsíc.
"Za co?"
"Za to, že si mě tenkrát zachránil."
"Nezachránil. To ty sama. Já tě jen zdržel." Usmála jsem se. On si ani neuvědomoval, co všechno pro mě udělal. Zastavila jsem a otočila se čelem k němu.
"Tys mě nezachránil tím, že si získal trochu času. Ale tím, že si ho chtěl získat. Celý život jsem byla neviditelná. Všem bylo jedno, jak se cítím nebo co se mnou bude. Tobě ne. Byla jsem pro tebe neznámá holka, ale tys neváhal a zdržoval si mě. Záleželo ti na mém životě. A oba dobře víme, že to nebylo kvůli opletačkám s policií. To mě zachránilo. Ne čas, ale ty. Potřebovala jsem důvod žít a tys mi ho dal."
"V tom případě mám asi štěstí, že jsem dělal pitomosti a zlomil si nohu."
"To spíš já."
"My oba," usmál se a sklonil se k mým rtům.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)