Pages

Vánoční sen


Jsou Vánoce, měla bych se z toho radovat. Ale jak se mám radovat z období, které je pro mě tak bolestivé? Stalo se to před rokem, přesně na štědrý den. Můj přítel, David, jel za mnou. Chtěl, abychom spolu strávily aspoň část Štědrého dne. Jenže ne všechno má šťastný konec. David měl nehodu. Do teď nechápu, jak je to možné. Byl to skvělý řidič, ale ten den měl smůlu. A já? Já si to nikdy nepřestanu vyčítat. Nemusel za mnou jezdit, mohl zůstat v Praze. Mohla jsem přijet já za ním. Mohla jsem ho donutit, aby odjel dřív, nebo aby přijel, až na boží hod. Mohla jsem toho udělat spoustu. A udělala jsem něco? Ne. Se slzami v očích jsem si vzala kabát a šla na místní hřbitov, kde byla láska mého života pohřbená.

Celý hřbitov byl pokryt sněhovou peřinou. Nedbala jsem na sníh ani na mráz. Rukou jsem očistila náhrobek a klekla si před něj. "Už je to rok, co jsem o tebe přišla. Myslela jsem, že to půjde. Že to bez tebe nějak zvládnu. Ale já to nedokážu. Už nejsem celá. Ty jsi byl moje část. A pořád jí jsi. Už to bez tebe nevydržím." V té chvíli mi už tekla jedna slza za druhou. "Nemůžu bez tebe žít, vážně nemůžu. Zkoušela jsem to, protože jsem věděla, že by sis to tak přál, ale už nemůžu dál. Jdu za tebou." Se slzami jsem z kapsy vytáhla nůž. Byla jsem odhodlaná. Už ani minutu nebudu na světe bez Davida. Přiložila jsem si nůž ke krku. Třásla se mi ruka. Ale jiná cesta nebyla. S třesoucí rukou jsem si podřezala hrdlo.

S hrůzou jsem se vzbudila. Ten sen byl hrozně živý. Ani chvíli jsem nepochybovala o jeho pravdivosti. Už dřív se mi zdávali sny. Sny o budoucnosti. Ale nikdy to nebylo nic důležitého. Teď to byla otázka života a smrti. Nemohla jsem dopustit, aby David zemřel. Abychom my zemřely.

Vyskočila jsem z postele a okamžitě začala hledat mobil. Pak mi došlo, že se světlem by mi to šlo lépe. Ale i tak jsem ho nemohla nikde najít. Začala jsem proklínat tu svojí nepořádnost. Tak jsem přeběhla do obývacího pokoje, kde byla pevná linka. Rychle jsem vytočila Davidovo číslo a modlila se, aby nebylo příliš pozdě.

"Ano?" ozvalo se z telefonu. Díky bohu, byl to Davidův hlas.
"Davide? Kde jsi?" zeptala jsem se starostlivě
"Báro? Kde bych měl být? Je půl třetí ráno. Jsem v posteli." Půl třetí ráno? V tom spěchu jsem to úplně přehlédla.
"Nejezdi sem."
"Co? Proč? Co se děje?" zeptal se zmateně a starostlivě. Nejspíš si všiml mého vystrašeného hlasu.
"Prostě sem nejezdi, prosím. Zůstaň do zítřka v Praze. A oslav Štědrý den s prarodiči. Udělej to pro mě, prosím."
"Sice to nechápu, ale udělal bych pro tebe cokoliv. Přijedu až zítra."
"Děkuju. Moc tě miluju."
"Já tebe taky." S vydechnutím jsem položila telefon.

Osud má pro nás vždycky nějaký plán. Ale někdy je potřeba se mu postavit. Můj sen se nikdy nevyplnil. David přijel na Boží hod. Živý a zdravý. I když pravda trochu zmatený. O mém snu jsem mu nikdy neřekla. K čemu by to bylo? Já bych ho zemřít nikdy nenechala. Ať by to chtěl osud sebevíc.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)