Pages

Tajuplná zpráva




Před více než 150 lety žil jeden muž jménem Emanuel Maylovský. Dříve to byl obyvatel vesnice jako každý jiní, ale když mu umřela jeho manželka a jeho syn ho opustil, zbláznil se. Byl posedlý mimozemšťany a snažil se všechny přesvědčit, že chtějí ovládnout svět. Lidé mu nevěřili a mysleli si, že je blázen. Proto žil sám ve svém domě. Nikdo ho nechodil navštěvovat a i jeho vlastní syn si myslel, že je to blázen.

Nikdo neví, co se mu vlastně stalo, ale jednoho dne slyšeli z jeho domu děsivý křik. Tak se šli k tomu domu podívat. Nikdo se neodvažoval vejít dovnitř, ale naštěstí byl mezi vesničany i Emanuelův syn. Sice svého otce už dlouho neviděl, ale strach o něj byl silný a tak přesvědčil pár odvážnějších vesničanů, aby se tam s ním šli podívat. Když do domu vešli, křik ustal. Hledali ho všude. V kuchyni, na půdě, ve sklepě dokonce i ve skříni, ale nenašli ho. Ještě dlouhé týdny poté se ho snažili najít, ale všechno to bylo marné, jako by se po tom podivínovy slehla zem. A tak se rozhodli, že mu udělají alespoň symbolický pohřeb.

V den kdy se měl pohřeb konat, připravili symbolicky rakev. Všichni lidé z vesnice se na jeho pohřbu objevili. Kněz pronesl pár slov s modlitbou a chystali se rakev zakopat do země. Ale když na rakev pohlédli, uviděli tam záhadný vzkaz. Byl psaný krví. Stálo na něm: "Přijdeme si i pro vás mějte se na pozoru!" Všem lidem ten vzkaz nahnal obrovskou hrůzu a okamžitě se rozutekli do svých domů, ve kterých zůstali několik týdnů. Ale časem jim ubývalo zásob, a jelikož se nic nedělo, vyšli ven a šli se znovu podívat na ten podivní vzkaz. Na rakvi ovšem už nic nenašli, jako by tam ten vzkaz nikdy nebyl.

Za deset dní se narodil malý chlapeček. Vypadal jako obyčejný kluk, ale nebyl. Byl zrozen k tomu, aby zachránil lidstvo. Byl to totiž vnuk Emanuela Maylovského. Jmenoval se Adalbert Maylovský.

Když dospěl, zjistil od lidí s vesnice, co se stalo jeho dědečkovy deset dní před jeho narozením. Přísahal si, že vypátrá, co se s jeho dědečkem stalo. Přišel na návštěvu ke svým rodičům a vyřkl svou otázku: " Matičko má, lidé mi říkali o podivném zmizení mého dědečka, rád bych zjistil, jak to všechno bylo, pomohla byste mi, prosím?" Matka zaskočena jeho otázkou po chvíli jen váhavě spustila: "Víš synáčku můj, nikdo neví, co se tehdy přesně stalo, ale prosím tě slib mi, že necháš minulost minulostí. Tvůj dědeček, ať odpočívá v pokoji, byl podivný člověk. S lidmi se nestýkal a byl to, pán bůh mi odpusť co teď vyřknu ze svých úst, tak trochu blázen." Adalbert mamince poděkoval a rozloučil se. Věděl, že jeho matička chce pro něj jen to nejlepší, ale zároveň měl pocit, že musí zjistit, co se dědečkovy stalo.

Nevěděl, kam se má obrátit. Ptal se těch nejstarších obyvatelů vesnice, ale nikdo mu nedokázal poradit. Až jednoho dne z rána u něho doma někdo zazvonil. Otevřel dveře a za nimi stál starší pán, těžko by mu někdo hádal méně než sto let. Měl bílé vousy až na zem, opíral se o hůlku a na sobě měl jen cáry oblečení. Tichým a chvějícím se hlasem pomluvil: "Jestli chceš nalézt svého dědečka, zajdi do jeho domu, tam najdeš odpověď." Adalbert mu chtěl ještě poděkovat a nabídnout něco k jídlu a pití, ale stařeček už tam nebyl. Starcovu radu si vzal k srdci a chtěl jít do jeho domu, ale nevěděl kde je. Matka a otec mu to odmítli říci, protože nechtěli, aby se jejich jedinému synovi něco stalo. Ale kde jeho dědeček bydlel, naštěstí zjistil od jedné prodavačky rohlíků.

Vydal se tedy k jeho domu. Nevěděl, co tam má hledat a ani nevěděl jistě, jestli stařec mluvil pravdu, ale něco uvnitř mu říkalo, že tam najde odpověď na všechno. Přišel do jeho už napůl rozpadlého obydlí.

Prohledal skromnou kuchyň, která se stala útočištěm pavouků a jiného hmyzu. Nezapomněl prohledat ani ložnici a sklep, nikde nic. Když už to chtěl vzdát, všiml si schodů. Byly dost zchátralé, ale touha najít pravdu ho přemohla a rozhodl se riskovat. Udělal první nejistý krok a kupodivu zjistil, že schody jsou docela pevné. Tak odvážně vyšel až na půdu, kde našel v rohu za trámem zastrčení deník. Nemusel ho ani otevírat a už věděl, že něco není v pořádku. Na obálce deníku bylo napsáno datum dne, kdy jeho dědeček zmizel. Otevřel ho, ale písmo bylo vybledlé a zašlé, proto si deník vzal a vydal se domů.

Ve vesnici se mu za pomoci místního kněze podařilo deník přečíst, stálo tam: Můj milý vnoučku, promiň mi prosím, že jsem zde nezůstal, ale věřím, že mi odpustíš. K tomu, že jsem odešel, jsem měl vážný důvod. Naši zemi hrozilo a stále hrozí nebezpečí. Brzy vás napadnou mimozemšťany z planety UYUKI. Jejich útok se mi podařilo odrazit, ale ne na dlouho za pár let se pokusí znovu napadnout Zemi. V tomto deníku máš nákresy jejich zbraní a také nákresy zbraní, které musíš s pomocí všech lidí z vesnice vyrobit. Hodně štěstí, doufám, že budeš úspěšný."

Adalbert svolal všechny lidi a snažil se je přesvědčit o tom, že Zemi chtějí napadnout mimozemšťané. Nikdo mu ze začátku moc nevěřil, až se objevil deník a kněz, který byl nejvěrohodnější obyvatel vesnice. Tak začali stavět zbraně, a že jich bylo hodně. Byly to zbraně, o kterých nikdy neslyšeli. Stavěli několik druhů laserů, některé uměly zmenšovat, jiné naopak zvětšovat, další ničily všechno, co jim přišlo do cesty. Dále také stavěli magmatické pistole, které zničily všechno, co zasáhly. A ještě plno dalších zbraní. Trvalo jim to dlouhá léta, než byly všechny zbraně hotovy, ale nakonec se to vyplatilo.

Jednoho dne k nim opravdu přiletělo plno malých kosmických lodí. Byly v nich mimozemšťané, připraveni na útok. Byly to zelenomodré bytosti, měly sotva 20 centimetrů, ale byly jich miliony.

Naštěstí byli lidé připraveni díky deníku Emanuela Maylovského a jeho vnuka Adalberta, a tak byla Země úspěšně zachráněna. A co se stalo s mimozemšťany? Ti, co přežili, se vrátili s nepořízenou na svou planetu, kde žijí nejspíš do dnes.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)