Pages

Posledního října



Bylo posledního října. Všichni se mohli zbláznit z Halloweenu, ale mě to bylo fuk. Byl to prostě den jako každý jiný. Bylo asi půl dvanácté a já ještě dodělával seminárku do biologie, když se to ozvalo.

Zezdola byly slyšet divné zvuky. Pokrčil jsem rameny soudíc, že máma dostala v noci hlad a šla na půlnoční svačinku. Díky jejím častým dietám to nebylo nic zvláštního. Vždycky z nich nakonec vycouvala půlnoční svačinkou.

Ale zvuky neustávaly, ba ještě sílily. Už jsem toho měl dost. Nechal seminárku seminárkou, zvedl se, seběhl schody a zašel jsem do kuchyně. Jenže tam nikdo nebyl. A najednou jsem si uvědomil, že ty zvuky jdou jakoby z pod kuchyně. Pod ní byl sklep. Kdo normální by se chvíli před půlnocí přehraboval ve sklepě? Z mé rodiny tedy nikdo.

Přiznávám, že jsem pomalu začal propadat panice. Nevěřím na nadpřirozeno, ale díky podivnosti a hromadě hororů, kterou jsem za svůj krátký život zhlédl, se mi v hlavě začaly promítat obrazy. Obraz Draculy, jak vstává z rakve. Zombíka co žere mozek a vlkodlaka, který se drbe na zadku. Dobře, to poslední nebylo strašidelné, spíš hodně, hodně divné. Ale tenhle směšný výjev mi dodal odvahu.

Popadl jsem na chodbě koště a pomalu se po schodech vydal do sklepa. V hlavě mi naskočilo, že tohle je ta část, kdy všichni v kině řvou: "Nechoď tam," ale hned jsem tu myšlenku zahnal.

Konečně jsem došlápl na poslední schod a začal se rozhlížet kolem. Nikde nebylo nic podezřelého. Pak jsem ale uslyšel ten příšerný zvuk z nejtemnějšího koutu sklepa. Namířil jsem koště před sebe a opatrně jsem se tam vydal. Ale když jsem tam přišel, nic jsem neviděl. Vytáhl jsem z kapsy mobil, posvítil si s ním a rozesmál se.

V rohu byl rozvalený Arnošt, můj bernardýn, a chrápal tak, až se otřásalo harampádí vedle něj. Musel nepozorovaně proklouznout z mého pokoje a cítit zavařeniny, které sem odpoledne mamka přinesla, aby jí neodrazovaly od diety.

Podrbal jsem ho za ušima, čehož si ani nevšiml. Přísahám, že Arnošt je jediný pes, který dokáže spát takhle tvrdě. Každopádně jsem nad ním pokrčil rameny, protože mi bylo jasné, že se neprobudí, a kdybych ho chtěl dostat zpátky k sobě do postele, musel bych si najmout bagr. Tak jsem ho nechal být, však on si cestu ke mně najde.

Cestou jsem uklidil koště a o půlnoci, tedy v hodině duchů, jsem už zase seděl před počítačem a psal to jediné, co bylo v tomhle domě opravdu děsivé. Svoji seminárku z biologie.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)