Pages

Pod vlivem lásky II - 6.Kapitola




"Matt má pravdu Nicku."
"Rebeko, vím, že se vznášíš na obláčku a odsouhlasíš vše, co řekne, ale tohle je pitomost!"
"Není. Pokud máš pravdu a cílem jsem opravdu já, tak si mě najde, ať budu kdekoliv," uvedla jsem vše na pravou míru. I když měl pravdu. Nebýt Matta už bych odtud byla na míle daleko.
"Takže chceš prostě zůstat, ať řeknu cokoliv."
"Ano."
"V tom případě přiletím nejbližším letadlem."
"Ne! To ať tě ani nenapadne. Nechápu, proč Matt Damonovi volal. Nejspíš dočasné pomatení smyslů. My to vyřešíme sami a vy si užívejte. Nemusíte Elenu s Caroline děsit."
"Evidentně proto, že má víc rozumu než ty. Za pár hodin jsem tam."
"Takže všem přiděláš starosti? Ať už jde po mě kdokoliv evidentně mi nehrozí žádné nebezpečí."
"To snad nemyslíš vážně!"
"Jsem původní. Vlkodlačí jed mi jen těžko ublíží. Navíc ten lovec asi není moc zkušení, když ho na mě zkouší. Bude mít zlomený vaz rychleji, než si stačí uvědomit co se děje."
"Možná máš pravdu."
"Určitě mám pravdu. Není důvod někoho znepokojovat."
"Tak dobře, ale kdybys měla problémy, okamžitě volejte."
"Neboj, nebudou," řekla jsem s nepředstíranou radostí nad tím, že jsem vyhrála, zavěsila a s triumfálním úsměvem se otočila na Matta. Jeho výraz ale nebyl tak nadšený jako můj. Byl spíš… naštvaný.

"Ty ses zbláznila! Potřebujeme jejich pomoc!" vykřikl na mě. Takže jsem se v pojmenování jeho výrazu nespletla.
"Jestli je tu někdo, kdo se mě snaží zabít, tak to zvládneme sami. Oba dva víme, co by musel mít, aby se mu to povedlo."
"A co když to má? Já tě nedokážu ochránit."
"A proč bys mě měl chránit? Řekl jsi mi, že už mě nikdy v životě nechceš vidět a….." Dál už jsem se nedostala ke slovu. Nevím, co ho přesvědčilo to udělat, ale políbil mě. Po tak dlouhé době mě konečně políbil. Ale ten polibek byl příliš krátký.

"Máš pravdu. Nechtěl jsem tě už nikdy vidět. Proměnila jsi mě v upíra a to ti neodpustím. Ale nemůžu tě nenávidět, když budeš mrtvá, proto tě musím ochránit."
"To myslíš vážně? Tohle je dost chabá výmluva. Pro tu ochranu i pro ten polibek," podotkla jsem s jasnou nedůvěrou v hlase. Přece si nemyslel, že mu na tohle skočím.
"Není to výmluva. Je to pravda."
"Já si myslím, že pravda je úplně jiná."
"A to jaká?"
"Já nevím… třeba, že ti na mně pořád záleží? Nebo že fakt, že jsem tě přeměnila na upíra, nezměnil nic na tom, že mě miluješ?" Viděla jsem, jak sebou trhnul. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Věděla jsem to.
"Mýlíš se."
"Vážně? Tak to dokaž!" Udělala jsem to jediné, co mi dávalo šanci z něj vymámit pravdu.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)