Pages

Pod vlivem lásky II - 1.Kapitola




Caroline našla Klause. Přišli na způsob, jak zabránit Alex aby ho zabila a pak společně odkráčeli do západu slunce. Upřímně nechápu, jak je možné, že ho Caroline nepřestala hledat přes sto let. Obdivuji její trpělivost, já bych to vzdal po deseti dnech. Ale to je jedno. Jsou konečně spolu a Carolinino štěstí mi stačí.

Odjeli do Paříže a Elena s Damonem si tam taky na týden zaletěli. Stefan poslal pohled z Hawaie, kde si užívá s Katherine. Popravdě toho kluka nechápu, ale ať si dělá, co chce.

A tak jsem tu sám. Minimálně do doby, než se hrdličky vrátí z Paříže. Měl bych uspořádat divokou party, ale nějak nemám náladu pařit. Nemám náladu na nic. Té lásky je kolem mě najednou nějak moc. Asi zajdu do Grillu zahrát si kulečník nebo něco podobného, než mi z toho hrábne. Jestli se tak už nestalo. Lituju se tu a mluvím sám se sebou.

Můj plán jít do Grillu, byl ale zmařen. Jen co jsem otevřel dveře, přál jsem si, abych to neudělal. Stála tam upírka, kterou jsem už před sto šedesáti čtyřmi lety řekl, že jí už v životě nechci vidět. Rebekah. Podle jejího postoje jsem odhadl, že zrovna chtěla zaklepat, když jsem otevřel dveře a skoro do ní vrazil. Nechápu jak je možné, že jsem neslyšel, že tu je. I když je to původní upírka. Možná že umí chodit i tišeji než normální upíři.

"Ahoj." Pozdravila nezvykle tiše.
"Co tu děláš?" vybalil jsem na ní, aniž bych jí opětoval pozdrav. Věděla moc dobře, že ji už v životě nechci vidět. A i to porušila, když jsem ji viděl v New Orleans. Teď se navíc objevila ještě tady.
"Já… chtěla jsem s tebou mluvit."
"Teď? Mluvit si se mnou měla před sto šedesáti čtyřmi lety."
"Matte, prosím…"
"Rebeko, já s tebou mluvit nechci. Neodpustím ti, jestli ti jde o tohle." Odsekl jsem a zabouchl za sebou dveře. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Možná pozůstatek mých citů nebo lítost. Tak či tak jsem ji chtěl vyslechnout. Možná si to nezaslouží, ale stejně se nudím. S povzdechnutím nad tím, že jsem vážně pako, otevřel jsem Rebece dveře. Rebekah už odcházela, ale hned jak jsem otevřel, otočila se. Viděl jsem v jejích očích směs smutku a překvapení. Zase mi jí začalo být líto. Kývl jsem hlavou dovnitř na znamení, že může vstoupit. Ne, že by se mě tedy musela ptát. Rebece přelétl přes tvář smutný úsměv a vydala se ke mně.

Sedla si na pohovku. Vzpomněl jsem si, jak jsme tu seděli kdysi. Jak mi pomáhala naučit se na maturitu zatím, co Caroline šílela a hledala všude ti své výukové kartičky, které mi nikdy nepomáhaly. Rychle jsem zahnal myšlenku a sedl si do křesla naproti. Nehodlal jsem začít mluvit jako první. Rebekah přišla za mnou, ne já za ní. A já udělal velký ústupek, když jsem se rozhodl, že ji vyslechnu. Dlouhou dobu jsme mlčeli. Už mě to přestávalo bavit a tak jsem se natáhl pro Damonův burbon. Nakonec Rebeka promluvila slabým, ale sebejistým hlasem.
"Nepřišla jsem se omluvit."
"Pak tedy nechápu, proč tu vlastně jsi." Zhluboka jsem se napil.
"Caroline strávila zhruba sto padesát let hledáním mého bratra a našla ho. Nedělala nic jiného, jen ho chtěla najít, protože věděla, že k sobě patří. Ale já jsem se tě nesnažila získat zpátky, i když jsem celou tu dobu věděla, kde jsi."
"Asi si věděla, že to nemá cenu. Proměnila jsi mě na upíra, i když jsi moc dobře věděla, že jsem o to nestál."
"Myslíš si snad, že jsem tě proměnila z nudy nebo co? Já jsem tě proměnila proto, že jsem tě milovala, pořád tě miluji. S tebou jsem byla nejšťastnější v mém životě, a jak víš je hodně dlouhý. A tak jsem tě nechtěla ztratit, opravdu bylo moje rozhodnutí tak špatné?"
"Kdyby si mě opravdu milovala, respektovala bys moje rozhodnutí nestát se upírem."
"Kdyby ses jím opravdu nechtěl stát, tak by ses lidské krve nenapil, na to nezapomínej."
"Copak jsem měl jinou možnost?" zeptal jsem se skoro hystericky "Nechtěl jsem umřít a tohle byla jediná možnost jak neskončit v hrobě."
"Co mám ještě udělat, abys mi odpustil? Omlouvala jsem se ti snad stokrát a vysvětlila ti i své důvody."
"Zkus počkat pár miliónů let, možná ti pak odpustím. Nebo ne." Přešel jsem ke dveřím a otevřel je dokořán jako jasnou zprávu, že má jít.
"Je mi to líto. Opravdu tě miluji, ale vidím, že s tebou nehnu. Odejdu a už tě dál nebudu otravovat. Vše co jsem řekla, byla pravda do posledního slova. Pokud si to rozmyslíš, stačí zavolat." Řekla a se smutkem v očích upírskou rychlostí zmizela. Zavřel jsem za sebou dveře a sesunul se na zem. Teď budu mít o zábavu postaráno. Věřím Rebece, že už mě nevyhledá, ale jsem si jistý, že jsem ji dnes nepotkal naposledy.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)