Pages

Pod vlivem lásky - 6.Kapitola

New Orleans. Nevěřím tomu, že zase sedím v letadle a letím do New Orleans. Pořád o tom musím přemýšlet a pořád se můj mozek snaží přijít na tisíc důvodů, proč by to nemohlo vyjít. Ale nepřichází na nic. A to je buď hodně skvělý, protože žádné ale v našem plánu není, nebo hodně blbý, protože mi odchází mozek.

"Caroline!" Matt mi zamával rukou před obličejem.
"Co?"
"Byla si nějak mimo. Bál sem se, abys neupadla do nějakého upířího transu."
"Promiň. Já jen… musím o tom všem pořád přemýšlet. Mám strach."
"To bude v pořádku Caroline. Najdeme ho. A když ne, tak přijdeme na jiný plán."
"Hledala jsem ho sto let." Řekla jsem zoufale.
"Byla si na to sama. Teď máš nás. My to zvládneme." Stiskl mi ruku. Jestli si to myslí i Matt, tak bych měla být opravdu klidná. Poslední dobu ztrácí naději ještě častěji než já.
"Prosím připoutejte se. Právě přilétáme do New Orleans." Ozval se z reproduktorů letuščin hlas. Klidně jsem to ignorovala. Jsem nesmrtelná, nic se mi stát nemůže.

Letadlo přistálo bez problému. Jak jinak. Zatím co jsme čekali na Elenu s Damonem, kterým se někam ztratily kufry, snažila jsem se uklidnit. Už dávno nejsem tou hysterickou Caroline Forbesovou, ale když jsem nervózní moje stará povaha se mi vrací.
"Konečně. To vaše kufry poslaly do Austrálie?" zavolal Matt, když viděl Elenu a Damona v dálce.
"Menší nedorozumění. Poslíček to zvoral. Jeho chyba, skončil se zlomením vazem."
"Prosím řekni, že jenom žertuješ." Nejradši bych mu hned vynadala, ale uzavřeli jsme přece mír.
"Jasně že žertuje. Myslíš, že bych ho nechala zlomit vaz nevinnému člověku?" usmála se Elena
"Tak na co čekáš, barbie? Jdeme." Zavelel Damon. Jen jsem protočila oči a následovala ho.
"Ještě si mi neřekl, kam jdeme."
"Třeba do hotelu? Tam se většinou lidi objeví, když přijedou do města, kde nemají dům."
"Damone…" řekla Elena, a znělo to dost varovně. Moje zlatá kamarádka.
"No jo, já budu hodný, slibuju." Jistě. Damon bude hodný. Slyšeli jste už někdy lepší vtip?
"Tak nás zaveď do toho hotelu." Povzdechla jsem si. Kupodivu už nikdo nic nenamítal. A tak jsme došli mlčky až k hotelu. Nevím, co se komu honilo hlavou. Já jsem v hlavě neměla nic. Snažila jsem se zahnat hysterickou Caroline.

"Rád bych ten největší pokoj, který tu máte." Spustil Damon sebevědomě na recepční
"Jistě pane. Na jaké jméno?"
"Salvatore."
"Tady." Podávala mu klíč "Je to pokoj číslo 109. Naše prezidentské apartmá. Dvě ložnice…."
"Já vím. Nejsem tu poprvé. Děkuji." Proč mi připadá, že na ní mrkl?
"Co tam tak stojíte? Jdeme ne?" Copak jsme dobytek, aby na nás takhle pokřikoval. Povzdechla jsem si a vydala se za ním. Na rozdíl od něj jsem neměla tušení, kde ten pokoj je. Vlastně jsem ani nevěděla, že tu je ten hotel. Já bydlela v jiném.
"Dámy první." Prohlásil Damon blahosklonně, když otevřel pokoj. Nechápu, že mu to někdo žere.
"Páni." Vylétlo ze mě, když sem vešla do apartmá. Bylo to vážně úžasné. Luxusnější hotel jsem snad neviděla. Radši nechci vědět, kolik to stálo peněz.
"Dejte sem kufry a jdeme."
"Kam?"
"Chceš najít Klause. Já mám kontakty. A moje kontakty jsou nejspíš v baru."
"Fajn." Znechuceně jsem odhodila kufr na podlahu. Byla jsem celkem unavená a tak jsem ani nic nenamítala. Prostě jsem šla spolu s ostatními za Damonem. Když o tom tak přemýšlím, připadala jsem si jako součást stáda, jehož šéfem je Damon. Hrozná představa.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)