Pages

Jak to vždycky začíná...



Slunce vychází, ptáčci zpívají a takhle to vždycky začíná. S prvním paprskem se pomalu probouzím a ještě s víčky zavřenými snažím se nalézt svého milovaného, však hmatám do prázdna.

Vyděšeně otevřu oči a prohledávám pokoj. Nikde nikdo. A pak si to uvědomím. Jsem doma, nikoli v posteli s nebesy v obří ložnici s mým milovaným. Jsem sama, protože to byl jen sen. Sen o něm, který se mi zdá pořád dokola.

Takhle to vždycky začíná. Každý den probouzím se ze snu s pocitem, že je to skutečnost následně zahalená zoufalstvím, že ho opět ztrácím. Že už necítím jeho rty na mých a jeho prsty, jak laskají mé vlasy.

Takhle začíná každý můj den touhou a depresí, depresí a touhou. Tak na blízku mi je každou noc, ale jen co se vzbudím, rozplyne se.

Není skutečný a já neměla bych pro něj smutnit, jenže jak může být neskutečné něco, co vypadá tak skutečně? Jak můžou být neskutečné mé city k němu? Je to jednoduché, jsou skutečné, a jestliže jsou skutečné mé city, musí být skutečný i on.

A tak to začíná. Nový den s pocitem samoty, kdy soustředím se na svůj sen a doufám, že svého milého potkám na ulici nebo třeba v pekárně.

A i když se tak nestane, nechávám si naději. Těším se na svůj sen, těším se na setkání s ním a doufám, že tentokrát se z toho snu nevzbudím, že se stane skutečností, že bude tu můj milovaný. Že on nebyl sen. V to všechno doufám a držím se naděje. A takhle začíná i končí můj den. S myšlenkou na něj.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za krásný komentář :)